I LARGO DESOLATO

  • 02. 07. 2018 | zdroj: ROCK & POP O hudbě TEXT: JAN ŠÍDA
  • Zpráva

Kameny se zase valí Evropou. Jde o notoricky otřepané klišé, které má ale stále váhu. Zdá se totiž, že zpěvák Mick jagger, kytarista Keith Richards, kytarista Ronnie Wood a bubeník Charlie Watts jsou prostě nezničitelní. A když rock'n'rollový bůh dá a Richards nepoleze na palmu, tak se dovalí 4. července i do pražských Letňan v rámci druhé poloviny turné No Filter. To odstartovalo v září minulého roku. Letošní část začala koncertem v irském Dublinu 17. května.

Na světě je málo lidí, kteří mohou říci, že drtivou většinu svého života strávili bez přítomnosti téhle britské kapely. Stále čím dál více platí teze z knihy Riche Cohena Slunce, měsíc & Rolling Stones, která říká, že mnoho členů naší populace doprovází celý život tři jistoty: Ráno vyjde slunce, v noci uvidí na obloze měsíc a Rolling Stones budou stát na pódiu.


ŽEBRÁCKÁ OPERA


Popravdě řečeno, i když zrovna nekoncertují, pořád o nich určitým způsobem víme. Buď přijde bulvár s nějakou zprávou, jako třeba, že se zpěvák Mick jagger stal v prosinci 2016 poosmé otcem (mluvíme-li o přiznaných potomcích), nebo se o rok později objevila smutnější zpráva o boji kytaristy Ronnieho Wooda s rakovinou plic, jenž naštěstí dopadl dobře.


Rockového fanouška ale spíš potěšil fakt, že kytarista Keith Richards vydal sólové album Crosseyed Heart (2015), nebo že si mohl přečíst leccos interesantního v jaggerově (2012) či Richardsově (2010) biografii a pobavit se jedovatými poznámkami v textu, kterými se oba Glimmer Twins počastovali.


Milovníky výtvarného umění zase bezpochyby zaujalo, že Ronnie Wood vydal v létě minulého roku knihu Artist, v níž komplexně představil svou výtvarnou tvorbu. Absolvoval totiž londýnskou Ealing College of Ar a kromě hry na kytaru se dlouhodobě věnuje malířskému umění. Publikace má deset kapitol a ukazuje ho coby všestranného tvůrce. Vedle děl věnovaných domovské kapele a hvězdným kolegům (portréty Elvise Presleyho, Slashe či Johna Lydona) v publikaci jsou i akty, krajinomalba nebo téma baletu.


Wood výtvarně vychází ze syrového německého expresionismu, dále impresionismu, surrealismu nebo fauvismu. Mimochodem, v létě 2003 vystavoval v pražské Galerii Miro olejomalby, sítotisky a kresby.


Zájem o Rolling Stones však celosvětově vygradoval v dubnu 2016, kdy se otevřela v londýnské Saatchi Gallery výstava Exhibitionism (bude putovat několik let světem). Mapuje kariéru skupiny a je pojatá vskutku velkolepě. Kapela se osobně dostavila, přišel i její bývalý baskytarista Bili Wyman a spousta dalších celebrit. V galerii s vizuálem antického chrámu vstoupil návštěvník na rockový Olymp. Zblízka mohl nahlédnout do pekelné kuchyně, v níž se vařila ta nejzásadnější díla hudební historie. Už tehdy slibovali členové skupiny novou řadovou desku.


Dohady, jestli kapela bude vůbec umělecky potentní a vydá ještě nějaké album, padly v prosinci 2016, kdy vyšlo Blue & Lonesome. Přineslo překvapující materiál, neboť muzikanti nahráli covery svých oblíbených bluesmanů. Ne ovšem proto, že by nebyli schopni nahrát vlastní skladby. Vrátili se ke kořenům, protože takhle začínali. Rolling Stones si prostě chtěli udělat radost a skupina, která je v jejich pozici, si už nemusí nic dokazovat. Vzpomínání však nebyl konec, protože v prosinci 2017 byla vydána kolekce rádiových nahrávek On Air ze šedesátých let, kdy kapela hrála výhradně blues, r&b, soul a místy i country.


Fakt, že kvartet nepovažoval album Blue & Lonesome za vycpávku diskografie, potvrzuje zařazení některých písní z desky na playlist turné No Filter, jež začalo v září 2017 v Hamburku a pokračovalo přes Mnichov, Düsseldorf, Curych, Barcelonu či Stockholm do Paříže. Muzikanti se předvedli ve skvělé formě, recenzenti pěli ódy, takže je naděje, že uvidíme a uslyšíme největší skupinu světa hrát opravdu naplno.


MOC BEZMOCNÝCH


Vzájemný vztah fenoménu Rolling Stones a Česka, respektive Československa, se utvářel a upevňoval postupně od dob jejich vzniku ve svobodných šedesátých letech přes normalizační šeď let sedmdesátých až po první koncert v roce 1990 a vazby členů kapely na prezidenta Havla.


Zatímco rockové skupiny na Západě plnily roli (až na výjimky) spíše generační vzpoury proti rodičům a učitelům, východní blok měl politickou nadstavbu. Zjednodušeně lze říci, že ten, kdo nosil dlouhé vlasy a poslouchal rock'n'roll, nenáviděl panující totalitní systém symbolizovaný komunisty. Kdo měl na džínové bundě logo Stones s červeným vyplazeným jazykem, nebo později třeba nápis Kiss se dvěma ostrými „s", dával jasně najevo, na jaké straně barikády stojí. Keith Richards v biografii Život uvádí: „Havel je možná jediná hlava státu, která přednesla (nebo ji vůbec napadlo přednést) projev o tom, jakou roli sehrála rock-and-rollová muzika v politických událostech, jež vedly k revolucím ve východoevropském bloku." A Richards rozhodně není z těch, kdo by politikům nějak pochleboval, spíš naopak.


Ovšem u Havla udělal výjimku, protože píše, že to byl jediný politik, u kterého je hrdý, že se s ním sešel.


V době politického uvolnění v šedesátých letech prosakovaly do stále totalitního státu informace o angloamerické hudbě. V rádiu fanoušci poslouchali pořad Dvanáct na houpačce (později Třináct a od roku 1968 Čtrnáct na houpačce), což byla hitparáda Československého rozhlasu, již uváděl publicista Jiří Černý s manželkou. Výsledky zveřejňovaly časopisy Mladý svět a Melodie.


V roce 1968 si mohli například čtenáři přečíst, že na desátém místě zahraniční sekce je skladba Nezvedený Honza. Že vám to nic neříká? Tenkrát byla móda originální názvy překládat do mateřštiny a ona píseň nese v originále název Jumping jack Flash.


POKOUŠENI


Kromě opravdových zahraničních hvězd si bylo možné v rozhlase poslechnout (či koupit na desce) skladby slavných interpretů s českým textem v podání tehdejších hvězd.


Karel Gott měl hit Adresát neznámý {From Me To You od Beatles), zatímco Pavel Novák Hádej, hádej {Monday, Monday od The Mamas & The Papas). Dostalo se i na Rolling Stones. Václav Neckář si vysekl v roce 1967 Lady Jane (z alba Aftermath) v češtině a v mateřštině zapěl v roce 1974 Karel Zich naléhavou Nelži {Angie z Goats Head Soup).


Bonbónek připravil Karel Gott verzí Po/nt/f Black (z americké verze alba Aftermath z roku 1966). Vyšla na desce In mir klingt ein Lied roku 1969 u západoněmecké firmy Polydor (1970 u Supraphonu). Německý text napsal Heinz Korn a orchestr Polydoru skladbu plnou smyčců pojal jako mix cikánského šramlu a dekadentní operety.


Přestože Rolling Stones pronikli železnou oponou v dubnu 1967 jen k sousedům do Polska, byli šťastlivci, kteří je mohli ve zlatých šedesátých na vlastní oči vidět a na vlastní uši slyšet. Jazzman Jiří Stivín byl například v londýnském Hyde Parku v roce 1969 na tryzně za zemřelého Briana Jonese.


Ovšem existoval člověk, který stál u Rolling Stones hodně blízko, mohl se jich klidně dotknout, mohl jim dokonce říkat, co mají dělat. Tím člověkem byl bývalý československý občan a fotograf Dežo Hoffman. Rodák z Banské Štiavnice (1912-1986), jenž v roce 1934 opustil tehdejší Československo, se dostal v roce 1962 k Beatles a stal se jejich dvorním fotografem. Sami členové kapely ho považovali za nejlepšího fotografa, kterého měli. Kromě nich Hoffman pořizoval i snímky Rolling Stones v jejich začátcích. Baskytarista Bili Wyman na něj vzpomíná i v autobiografii Stone Alone, jak kapelu fotil v ateliéru v kožených vestách.


Po ruské okupaci v srpnu 1968 nastala husákovská normalizace a možnost držet krok s děním na světové rockové scéně bylo obtížné. Informace se daly získat z poslechu zahraničního rádia, z televize přetékal signál jen v oblastech blízko rakouské či západoněmecké hranice. Desky bylo možné sehnat na ilegálních burzách či jako suvenýr z dovolené v jugoslávii, kde vyšla například kolekce hitů Made In The Shade z roku 1975 (prodávali ji i v Bulharském kulturním středisku v Praze).


Když čas oponou trhnul a po roce 1989 padla totalita, byla šance držet krok se světem i s hudbou Rolling Stones mnohem větší.


Kapela k nám začala jezdit, kdo chtěl, mohl za ní kamkoli za hranice a jejích desek se na trhu objevilo, co hrdlo ráčí.


Zpěvák Jagger dokonce dostal roli v českém filmu. Ano, je to tak, sice zprostředkovanou, ale důležitou. Určitě si vzpomenete na scénu z filmu Pelíšky, v níž otec v podání herce Miroslava Donutila poté, co spatří na domácí nástěnce beatový plakát, křičí na svého syna: „Co je to tady za hnusnou máničku?!" A ten mu klackovitě odpoví: „Myslíš Gagarinova bratra?" Ta mánička byl právě Jagger.


ODCHÁZENÍ


Poprvé k nám Rolling Stones přijeli 18. srpna 1990 a vystoupili na Strahovském spartakiádním stadionu v Praze. Nehráli jen pro sto tisíc lidí v hledišti, ale pro celé město. Jejich písně se nesly nocí a třeba Honky Tonk Women slyšel opravdu každý.


Na Strahově zahráli ještě jednou v roce 1995 před rekordní návštěvou 127 tisíc fanoušků. O tři roky později zavítali do pražské holešovické haly, roku 2003 poctili návštěvou pražskou Letenskou pláň a popáté ukázali své umění jihomoravské metropoli Brnu v roce 2007. Nyní dorazí pošesté a naposledy?


Těžko říct. Vypadá to, že Rolling Stones tady budou napořád. Jistě, nejsou už tím dřevním rock'n'rollem šedesátých let, trochu zestárli, jejich pojízdná mašinérie připomíná spíš mobilní továrnu na vydělávání peněz, a když multimilionář jagger zpívá, že chudému klukovi nezbývá nic jiného než hrát v rock'n'rollové kapele, musíme slova brát s rezervou a spíš v obecné rovině. Na druhou stranu je to rozhodně uvěřitelnější než texty Jaromíra Nohavici o pravdě a lži.


Koncertu Rolling Stones jsme se dočkali ve zvláštní době, kdy naše země opět nevzkvétá (především politicky, duchovně a intelektuálně), jako by česká společnost udělala obrat k pozvolnému úpadku konce osmdesátých let a v divném prázdném bezčasí sedí na Hradě bizarní verze Gustava Husáka, která vše kočíruje vstříc staronové normalizaci a zahrává si s totalitou.


Skupina se ocitá tak trochu v roli hlavního hrdiny Leopolda Kopřivy v Havlově hře Largo desolato. Stejně jako on je postavena do role hrdinů doby, kdy naše země spěla nezadržitelně na Západ a svoboda jedince byla jasnou volbou.


Á propos, když půjdete večer po pražském nábřeží, všimněte si, jak je Hrad osvícen. Jde o dílo Patricka Woodroffa, světelného pódiového kouzelníka Rolling Stones. Zdá se, že oni jsou zkrátka s naší zemí svázáni víc, než by jeden řekl. •


DISKOGRAFIE


S diskografii Rolling Stones je trochu potíž, stejně jako u všech letitých, oblíbených a koncertně či vydavatelsky potentních souborů. V dubnu 2016 vyšla v Anglii časopisecky přehledná diskografie kapely s názvem The Rolling Stones-The Ultimate Collectoťs Edition, The Complete Story.


Rolling Stones (1964), The Rolling St (1965), Out Of Our Heads (1965), Afte (1966), Between The Buttons (1967), Their Satanic Majesties Request (1967), Beggars Banquet (1968), Let It Bleed (1969), Sticky Fingers (1971), Exile On Main Street (1972), Goats Head Soup (1973), Iťs Only Rock'n'Roll (1974), Black And Blue (1976), Some Girls (1978), Emotional Rescue (1980), Tattoo You (1981), Undercover (1983), Dirty Work (1986), Steel Wheels (1989), Voodoo Lounge (1994), Bridges To Babylon (1997), A Bigger Bang (2005) a Blue & Lonesome (2016).


K nim je třeba připočíst americká vydání.


Ovšem pozor, alba se stejným názvem nemusejí obsahovat stejné písně či pořadí.


Třeba zámořská verze Aftermath začíná Paint It Black, zatímco britská Motheťs Little Helper. Desky se liší také obaly. Americká verze Out Of Ours Heads má jinou titulní fotku a ta, která je na britské verzi, zdobí předek


Decembeťs Children (And Everybody's).


Americká alba: Englanďs Newest Hitmakers (1964), 72x5 (1964), The Rolling Stones Now (1965), Out OfOur Heads (1965), Decembeťs Children (And Everybody's) (1965), Aftermath (1966), Beetween The Buttons (1967) a Got Live If You Want IV. (1966) -existuje i stejnojmenná britská verze.


Trochu stranou stojí deska Jamming With Edward! (1972), která nevyšla jako album Rolling Stones. Hrají na ní jen jagger, Wyman a Watts na jam session s dalšími muzikanty (Hopkins, Coodrer).


V diskografii kapely najdeme samozřejmě přehršel výběrových desek. K dobré představě, co hrála a hraje, postačí vlastnit dvě alba - Fořty Licks (2002) a Grrr! (2012), jež vyšlo k padesátinám Rolling Stones.


udělat si obrázek o koncertních proměnách skupiny. Solid Gold, The Greatest Hits On Air (2015) ukazuje, jak zněli v letech 1964 a 1965 na koncertech v Liverpoolu či Paříži a pak v různých televizních show.


Album Rock And Roli Circus, nahrané v prosinci 1968 a vydané roku 1996, je zajímavé nejen tím, že se na něm podíleli kromě Rolling Stones ještě John Lennon, Yoko Ono, Eric Clapton, The Who či Jethro Tulí, ale též tím, že nese i českou stopu. Pod skladbou Entry Of The Gladiators je totiž podepsaný hudební skladatel a dirigent Julius Fučík (1872-1916), strýc komunistického odbojáře a autora knihy Reportáž psaná na oprátce Sedmdesátá léta dobře mapují desky z amerických koncertů Get Yer Ya-Ya's Out! (1970) či Forum, Los Angeles, July 13th 1975 s proslulým orlem-bombardérem na obalu.


Love You Live (1977) je zajímavá nejen hudbou, ale i výrazným obalem od popartového mága Andyho Warhola.


Osmdesátá léta představuje napříkad Still Life, kritikou ne příliš kladně přijaté album, nebo Some Girls - Live Texas '78 s téměř feministickým plakátem na obalu.


Devadesátky dávají na výběr třeba Flashpoint (1991), které vyšlo i u nás v kvasu porevoluční doby, No Security (1998) či Closer Than Close (2000) s koncertním záznamem z kanadského Toronta ze září 1997.


Jedenadvacáté století reprezentují například Live Licks (2004), Hyde Park (2013) či free koncert z Kuby Havana Moon (2016). To všechno samozřejmě doplňuje záplava pirátských či polopirátských nahrávek.


Potěšitelné je, že existují i záznamy s koncertními vystoupeními u nás.


Protože hudebníky z Rolling Stones charakterizuje slušné ego, má každý z nich na kontě i sbírku sólových alb. Mick Jagger třeba díky osobní kariéře kapelu téměř zničil. To, co nahrál, dobře znázorňuje album The Věry - ;í 0/(2007).


o parťák Keith Richards nezůstal pozadu, kontě má desky Talk Is Cheap (1988), in Offender (1992), Crosseyed Heart 15) plus) a další, například s formací X-Pensive Winos. Vlastní diskografii mají také zesnulý kytarista Brianjones, bubeník Charlie Watts, bývalý baskytarista Bili Wyman i kytarista Ronnie Wood.


JIŘÍ POPEL


Emigroval jsem, abych mohl vidět Rolling Stones


překladatel, muzikant, textař i scenárista Jiří Popel je zpěvák a kytarista bigbítové skupiny Píča. V roce 1977 podepsal Chartu a o dva roky později emigroval. Třináct let prožil v americkém Los Angeles a roku 1993 se vrátil domů. Díky emigraci mohl vidět Rollig Stones v době, kdy byli prakticky na vrcholu.


* Kdy jsi prvně na Stones narazil?


             Někdy v půlce šedesátých let díky svému o devět let staršímu bratrovi. Poslouchal sice dřevní jazz, ale pak dostal od někoho z ciziny album Aftermath z roku 1966. Sice mi zakázal na něj sahat, ale samozřejmě jakmile někam odjel, takjsem ho hodiny sjížděl. Okamžitě mě chytli a já začal od nich shánět na burzách další věci. Postupně jsem si dokoupil všechny desky.


* Zajímaly tě i jejich texty?


            Člověk, kterému se říkalo Kožený Eda, protože chodil oblečený v kůži a byl namalovaný jako Jagger, někde sehnal knihu s jejich texty. Půjčil mi ji a můj kamarád všechno ofotil. Byl jsem jeden z prvních, kdo měl komplet texty Stounů a taky si je začal překládat.


* Kdy a kde jsi Rolling Stones viděl poprvé?


            Protože se mi v roce 1979 podařilo emigrovat, tak na začátku roku 1981 v Los Angeles. Pracoval jsem týden ve firmě, která dělala divadelní a filmový make-up, když se rozkřiklo, že bude koncert Stounů. Lístek stál třináct dolarů. V momentě, kdy se šéf dozvěděl, že v pátek nepřijdu do práce, tak na mě řval, že tady není žádný komunismus. A já mu odpověděl, že jsem utekl proto, abych mohl vidět Stones. On to pochopil a nakonec mě tam i odvezl.


* Jaké to bylo?


            Samozřejmě to byl úžasný zážitek. Ovšem protože bylo pár měsíců po vraždě Johna Lennona, tak nás strašně prohledávali. To do té doby nebylo běžné, aby brali dalekohledy, fotoaparáty a všechny těžké věci. Když jsem se dostal na plochu, bylo tam strašně lidí, nikdo se nemohl ani hnout. Rukáv saka jsem použil jako odvodňovací rouru a močil vedle na souseda. Jako třetí support vystoupil Prince, kterého tehdy nikdo neznal, Prince na dámských podpatcích. Zpíval fistulkou a tím si strašně naběhl, lidi po něm metali boty. Když dostal keckou do hlavy, rozplakal se a utekl.


* A Rolling Stones?


            Ti měli ještě hodinu čas, protože Prince zdrhnul dřív. Takže pódium potemnělo a lidi začali být nervózní. Hrozil průser. Někdo ale dostal geniální nápad pustit do beden live záznam kapely The Doors, takže celý stadion zpíval a lidi tančili. Pak přišli Stouni, dostal jsem šňupnout kokainu od souseda, což mě vystřelilo nahoru. Koncert byl skvělý, jen baskytarista Bili Wyman vypadal jako debil, protože hrál v modré šusťákové soupravě.


Když vystoupení skončilo, tak jsem tam potkal známého z Čech, jenž mi z umělého penisu, který pronesl dovnitř, lil do chřtánu vodku, a nade mnou lítaly rachejtle z ohňostroje na závěr koncertu.


* Viděl jsi je v Americe víckrát?


            Deset let nato zase v Los Angeles. Absolvovali turné Steel Wheels, v jehož rámci zavítali i do Československa. A byli zase skvělí. Jsou takoví profíci, že když někdo něco zkazí, umí to udělat tak, že nikdo nic nepozná. Pak jsem je viděl ještě na druhém koncertě na Strahově. Před tím třetím na Letné za mnou přijeli lidi z České televize, jestli bych jim nechtěl tlumočit. Jenže já zrovna nakládal okurky, a tak z toho sešlo.


* Jak dlouho to Rolling Stones můžou podle tebe ještě vydržet?


            Nedávno se mi dostala do rukou sci-fikniha Martina Němce Stodola a já ji překládal. Hned první povídka začínala tím, že v roce 2045 se vraceli mladí lidé z koncertu Rolling Stones.


MILAN PESÍK


Koncert v Československu byl Jaggerův nápad


* Milan Pesík, šéf družstva Mars Promotion, stál společně se zpěvákem Vítkova i kvarteta Jiřím Růžkem a tehdejším dramaturgem pražského Junior klubu Na Chmelnici Lubošem Schmidtmajerem u organizace prvního koncertu Rolling Stones 18. srpna 1990 na Strahově. V divoké, těsně porevoluční době to byl opravdu husarský kousek.


Koho napadlo přivézt Rolling Stones do tehdejšího Československa?


            Myslím, že to byl nápad kapely, především Micka Jaggera. Usuzuju z toho, jak se pak tady skupina chovala. Rolling Stones se vždy objevovali na zvláštních místech a vždycky sledovali, co se děje ve světě. Proto hráli potom i v Havaně. V dnešní době, kdy jednou z nejstrašnějších nadávek je slovo Havloid, je důležité říci, že Rolling Stones k nám přijeli díky Václavu Havlovi. Praha totiž vůbec nebyla v jejich původním koncertním plánu. Poslali dopis, někdy v lednu 1990, do prezidentské kanceláře a tehdejší sekretář Vladimír Hanzel se zeptal mě, Jirky a Luboše, jestli bychom byli schopni takovou akci zorganizovat.


* Rozmýšleli jste se?


            Vůbec! V devadesátých letech nám to přišlo jako jedna z dalších zvláštních věcí tehdejší doby. Navíc to byl náš splněný sen. Byli jsme partička nadšenců s desítkami koncertů v zádech, ale tahle liga...


Firma, respektive družstvo, nic jiného zákony pro běžný lidi neznaly, vznikla až v červnu. Následovaly desítky telefonátů. Těžko se to dnes vysvětluje, ale bylo to setkání dvou světů. Oni o Východě věděli míň než my o nich. A tady v reálu jel furt komunismus. Teprve když Stouni poslali na obhlídku Steva Thomase, což byl klíčový muž managementu, začaly se věci hýbat.


* Co to pro vás znamenalo?


            Někdy v březnu přiběhl Hanzel s dotazem, proč managementu neodpovídáme na faxy. Přitom my žádný neměli. Tak jsme si ho propašovali i s tiskárnou z Rakouska, stále totiž platilo embargo na vývoz technologií ze Západu, a začali si s nimi korespondovat. Peníze zatím nikdo neřešil, na ty jsme se báli zeptat. Navíc nikdo z nás neuměl pořádně anglicky.


* Kdo vybral Strahov jako místo koncertu?


            My, ale u nás stejně žádný jiný velký prostor nebyl. Kapela totiž chtěla uzavřený prostor. Takže jsme museli umluvit ČSTV, kterému stadion patřil, aby nám jej poskytl. Teprve pak přišly na řadu finance.


* Byl to velký problém?


             Rozhodně, protože první suma se blížila jednomu a půl milionu dolarů. To bylo tehdy asi 55 milionů korun. Dolar byl navíc nesměnitelný a nedal se tedy sehnat. Takže začalo vyjednávání. Jenže proti mně stáli chlápci, pro které to byl byznys, a každé snížení ceny museli doplatit. Nakonec od nás dostali tak šestinu celého honoráře, takže tady samotná kapela opravdu hrála zadarmo. Náklady se snižovaly tím, že jsme spoustu věcí byli schopní udělat sami českou cestou.


* Kdy jste ale ty peníze nakonec sehnali?


            Měli jsme směšných dva a půl tisíce dolarů. Pak mě napadlo zajít za mým učitelem z vysoké školy Vladimírem Dlouhým, tehdy už ministrem. Chvíli čučel dost vyjeveně, ale pak se v něm probudil pianista. Zavolal šéfovi největší banky Tošovskému a poslal mě za ním s papírem, aby mi půjčil z jeho limitu tři sta tisíc dolarů. Když jsem je potom Dlouhému dával zpátky, tak mi říkal, že ani nečekal, že mu je vrátím. Mimochodem, ten výdělek pak šel na konto Nadace Olgy Havlové.


* Jak vypadala v tehdejších podmínkách stavba pódia?


            To měl na starosti Jakub Mejdřický. Supervizi měli Madáři, protože už měli zkušenosti s velkými akcemi. Jejich šéf Hegedůs nás dost terorizoval, protože chtěl mít Stouny v Budapešti, a ne v Praze. Oni stavěli jednu část scény a tu vetší my díky podniku Metrostav, který sehnal Jakub. Základ se stavěl týden a byl normálně z lešenářských trubek. Teprve poté si Stouni přivezli ten zbylý cirkus. Vývoj akce doprovázely stovky historek. Třeba když přijel na obhlídku jejich bezpečák Bob, podíval se kolem sebe na ten šrot, tedy Strahov, a rezolutně řekl, že na tomhle místě koncert nikdy nebude! A to byl


* Jak jste ho přesvědčili?


            Pomohl nám Václav Havel. Už předtím mi dal kouzelný papír, na nějž napsal, aby mi státní úředníci vycházeli vstříc. Takže prezident se zaručil, že to v součinnosti všech zvládneme. Bezpečák přijel znovu, my mu ukázali potvrzení od statiků, že stadion nespadne, pak i plány oprav a on to schválil. To byl zásadní moment pro to, abychom ve Vídni mohli podepsat smlouvu.


* Pamatuješ si moment, kdy ses se členy Rolling Stones setkal v Praze poprvé?


            Ano, to bylo v hotelu Paláce. Krátce jsme si podali ruce a tím vše skončilo. Měl jsem totiž ten den spoustu dalších povinností, které tohle trochu zastínily. Oni u nás byli jenom dvě noci a jeli dál.


* Užil sis vůbec koncert?


            Řekl bych tak ze dvou třetin a na pokraji vyčerpání. Ale spíš jsem si užil tu přípravu, což pro mě byla obrovská škola. Nejvíc mě potěšilo, jak nás lidi od Stounů začali postupně brát, protože viděli, že v našich podmínkách se nám podařilo udělat téměř nemožné maximum. Nakonec chodili k našim lidem, bavili se s nimi a chodili k nám i na jídlo, jež pro než vařil můj brácha kuchař.


* Přišel za vámi někdo z kapely po skončení vystoupení?


            Ano, Keith Richards. Ukázal nám zvednutý palec, jako že to bylo OK.


* Půjdeš se na ně podívat?


            Váhám, ale nějaké telefonáty už proběhly. Ale protože tuším, že to je asi naposledy, tak zřejmě ano. Stones nejsou jen hudba.