Inspirace z učilišť

  • 04. 02. 2019 | zdroj: Respekt Fokus - Kontext HANA ČÁPOVÁ
  • Napsali o nás

Co dělají školy pro to, aby studenty lákaly

Nespadlo by to. Ale na soutěži by to neprošlo, není to dotažené, nesedí to, mezi trámky nesmí být žádná škvíra,“ ukazuje tesařský mistr Milan Široký dílo svých učňovských svěřenců, zmenšeninu komplikovaného krovu z pěticentimetrových trámků. Jsme v dílnách Střední školy stavebních řemesel v Brně-Bosonohách a soutěží má Široký na mysli přehlídku České ručičky. Učni se právě připravují na krajské kolo klání, které před dvanácti lety vymyslel ředitel jejich školy Josef Hypr ze zoufalství nad tím, že se mu na tesaře, truhláře, klempíře, pokrývače, instalatéra nebo kominíka hlásí mnohem méně dětí, než by mohl přijmout.


            České ručičky mají mladým lidem, jejich rodinám a veřejnosti vůbec ukázat, že řemeslo je prima věc a řemeslník machr. Žádný boom zájmu o učební obory sice České ručičky nezpůsobily, ale každopádně jde o pokus, jak v Česku získat učně po dobrém. Ten vynikne zvlášť v době, kdy kraje chtějí děti do učení nahnat po zlém, zavedením takzvaného cut-off score, tedy minimálního počtu bodů ze státních přijímacích testů na střední školy, který by části dětí zavřel cestu na populárnější maturitní obory.


            Prolistovat si výsledky Českých ručiček má zároveň jeden důležitý vedlejší efekt. Lze z nich usuzovat, kteří učitelé a která učiliště dokážou děti motivovat a vést k řemeslnému mistrovství. Pro děti a rodiče mohou být ve složitém terénu vzácným vodítkem při výběru školy. Žádné přehledné hodnocení kvality škol totiž stát nenabízí. Jistým signálem pro toho, kdo nechce jít naslepo do nejbližší školy a riskovat tři promarněné roky, mohou být již jen dvě další věci: zprávy školních inspektorů či zpětná vazba firem, do kterých mladí lidé po učilišti nastupují.


Tři v jednom


Učiliště v brněnských Bosonohách je hvězdou Českých ručiček. Zdejší svěřenci vyhráli v republikovém kole už celkem dvanáctkrát. Konkurence je přitom docela velká, školy mají o soutěž zájem, účastní se jich zhruba stovka. Zmíněný tesařský mistr Široký má doma čtyřiadvacetikarátovou trofej hned z prvního kola soutěže, do učení kdysi nastoupil po maturitě na průmyslovce, protože se zalekl toho, že coby projektant instalací vody a topení prosedí život u počítače.


            Nejšikovnější učně má však jiný mistr z učiliště, tesař, pokrývač a klempíř František Tesař. V dílně, kde drobný šlachovitý padesátník vládne, jsou momentálně jen prváci, starší učni úřadují na stavbě. „Nechat je pracovat v reálu je nejlepší, je to pro ně motivace,“ říká Tesař. I na atmosféře učiliště je to znát, mladí a staří se tu k sobě chovají spíš jako partneři než jako žáci a učitelé. A mistr Tesař vede své svěřence ke stejné všestrannosti, jakou vládne on sám. „Když kluci skloubí tesařinu s klempířinou a pokrývačinou, mají aprobaci na celou střechu,“ říká.


            Ředitel učiliště Hypr tento přístup sdílí, kdo se tři roky učí v jednom oboru, může si pak za rok udělat další, po pěti letech je tak třeba zmíněný tesař i pokrývač a klempíř. Roční studium, které obsahuje jenom odborné předměty a praxi, zároveň láká mladé lidi, někdy i maturanty, odjinud - právě v něm se tesařině vyučil i Milan Široký. Absolventy vybaví všestranností, která se jim v praxi hodí, dělá z nich atraktivní zaměstnance nebo všestranné živnostníky. Oblíbené jsou také další logické kombinace, jako truhlář a čalouník nebo instalatér a mechanik plynových zařízení.


            Mistr František Tesař přitom netráví život jen ve škole a na střeše. „Abyste držel krok s oborem, musíte sledovat technické novinky, jezdit na školení, dodělávat si atestace,“ říká. Někdy mu další vzdělávání zaplatí škola, jindy musí sáhnout do vlastní kapsy. A výzvám vystavuje i své svěřence. Právě je trápí úkolem, aby nad rámec běžné klempířiny zkusili do plechové střechy zabudovat kulaté okno.


            Jeho krédem je, že dobrý řemeslník musí umět víc než montovat na pásu vyrobené díly. „Samozřejmě že učím kluky kupované výrobky montovat,“ říká na adresu klempířů. „Ale chci po nich víc, musí vědět, jak je to vyrobené, jak se plech chová, jak se spojuje. Když jsou pak na montáži a něco nesedí, umějí to přetvořit.“ Proto, vedle nižší ceny, nemá parta z učiliště o práci nouzi. „Třeba ve starých stavbách si lidé, kteří umějí jen montovat prefabrikované výrobky, nevědí rady,“ vysvětluje Tesař. „Majitelé si nás pak zvou, abychom to po takové partě dali do pořádku.“ Ani práce na reálných zakázkách není samozřejmost.


„Záleží na mistrovi, jestli do toho má chuť,“ říká Tesař. „Ukradne vám to daleko víc času, než když jste se žáky jen ve školní dílně.“ Navíc to chce zázemí, které učiliště běžně neposkytuje.


„Já mám živnost, vrchní mistr má firmu,“ popisuje Tesař. „Není tak problém zajistit zdvihací techniku či provizorní zakrytí střechy, bez toho by se zakázky dělat nedaly.“


Nikdo to už neumí


Naprostým přeborníkem Českých ručiček je ale mistr Ladislav Kubias z východočeského městečka Jaroměř. Ačkoli je jeho učiliště v porovnání s tím brněnským miniaturní, jeho tesaři vyhráli soutěž už šestkrát. Při jeho vyprávění si člověk přestává být jist, zda poslouchá mistra z učiliště, nebo aktivistu vymírajícího tesařského řemesla. To, aby žáci pracovali na reálných zakázkách, krovech, altánech či pergolách, považuje za nezbytné. „Kdyby to dělali do kamen, nebavilo by je to,“ podotýká. Kromě toho je ale učí techniky, které nejsou běžné. Třeba opracovat kulatinu sekerou na trám. Nebo vyrobit dřevěné kolo. „Zaregistroval jsem, že je po nich poptávka a skoro nikdo je už neumí,“ říká. Neuměl je ani on sám, ale vzal to jako výzvu, začal studovat, shánět nářadí, zkoušet po odpoledních ve volném čase. A když techniku zvládl, začal ji i učit. „Nedávno jsme dělali dvě kola do plzeňského pivovarnického muzea,“ říká. „A není pro nás žádný problém udělat kolo na historický kočár či bryčku.“ Učně, když zkouší něco jedinečného, potom práce baví, navíc to přitahuje další zájemce o studium.


            Loukoťovými koly se jeho tesaři sice nejspíš živit nebudou, Ladislav Kubias je však přesvědčen, že se jim tahle zkušenost přesto bude hodit. „Kolo musí být přesné,“ míní. „To se promítne i do toho, jak budou jednou přistupovat k běžné tesařině.“ Na učiliště v Jaroměři přitáhl Kubias i studenty z Francie, jezdí sem pravidelně třetím rokem v rámci programu Erasmus. „S francouzskými kolegy jsme se potkali, když jsme pomáhali stavět středověké lešení v Rožmberku,“ vypráví. „Večer v hospůdce jsme se dohodli na spolupráci.“ Francouzští učni jsou podle něj lepší v matematice a geometrii, ti čeští jsou zase o něco zručnější. Každopádně pro obě skupiny je to motivující zkušenost.


První šance


„Je to jednoduchý příběh. Přicházejí k nám často outsideři. Tedy děti, které nezažily úspěch, na základní škole propadaly, někdy zažívaly šikanu, rodinné zázemí nemají kdovíjaké. A my se snažíme, aby pocit úspěchu u nás zažily,“ říká Jiří Cočev, ředitel Střední školy gastronomické Adolpha Kolpinga ve Žďáru nad Sázavou, o učních v oboru kuchař, číšník a cukrář.


            Právě za tuhle filozofii chválí gastronomickou školu školní inspekce, její „promyšlenou a systematickou péči o žáky s potřebou podpůrných opatření“, která jim „umožňuje dosahovat nadstandardních výsledků“, uvádí v inspekční zprávě coby „příklad inspirativní praxe“. Tenhle tah na branku v rozvíjení vyloučených dětí je dán i tím, že školu zřizuje Náboženské společenství Adolpha Kolpinga, které se hlásí k odkazu kněze a sociálního reformátora, jenž se kdysi za peníze mecenášů snažil chudým tovaryšům dopřát zázemí a vzdělání. Kolpingovo společenství založilo ve Žďáru nad Sázavou před pětadvaceti lety nejdřív gymnázium, o dva roky později také učiliště. Tehdy mu konkurovala na okrese další čtyři gastronomická učiliště, dnes zbyla dvě, a jen to Kolpingovo je schopné naplnit třídy.


            Úspěch je dán kombinací vstřícnosti a moderních technologií (ředitel se například chlubí, že konvektomaty, horkovzdušné trouby, ovládají děti tabletem) a tím, že se snaží svým „outsiderům“ dopřát ty nejlepší pedagogy. Zve úspěšné barmany, cukráře, baristy a kuchaře, kteří dětem nabízejí lekce, dává jim na starost cateringy, ať už v místním biatlonovém areálu či na jiných akcích, často v hlavním městě. Loni v prosinci třeba učni ze Žďáru nad Sázavou připravovali adventní večeři pro velvyslance v Praze. Měli na starost i občerstvení pro donátory varhan v katedrále sv. Víta. „Chceme, aby se hned na začátku své cesty setkali s někým, kdo je mistr v branži,“ vysvětluje ředitel. „To neuvěřitelně funguje.“


            „Přijeďte v sobotu,“ chlubí se ředitel Cočev. Studenti gymnázia a gastronomických oborů, kteří sídlí v jedné budově, totiž chystají jednu z mnoha akcí: „Bude tu přednášet předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová, přijede DJ Kovy a spousta dalších lidí, kteří něčeho dosáhli. Lístky byly na Facebooku prodané za dvacet minut. A uvidíte naši gastroškolu v akci - bude se podávat pětichodové menu pro 250 lidí, vše fair trade a bio.“


Rychlá doba


Při hledání dobrého učiliště nejde jen o to, jak motivující je jeho vnitřní prostředí, ale také o to, jak umí spolupracovat s firmami, kde jeho absolventi budou pravděpodobně jednou pracovat. Jako ukázka takové úspěšné provázanosti se nejčastěji zmiňuje Střední odborné učiliště strojírenské při Škodě Auto, které vzniklo před patnácti lety. Ačkoli jde o učiliště, má na Mladoboleslavsku pověst elitní instituce, na kterou mohou pomýšlet jen žáci s dobrými známkami. Je o něj totiž velký zájem, protože učni tu pracují s nejmodernějšími technologiemi, mistry jim dělají lidé z praxe, kteří se orientují, rozumějí technologiím, s nimiž běžně pracují, a také sledují vývoj, který jde rychle dopředu.


            Jinak ale právě na tomhle poli Česko zaspalo. „V devadesátých letech se svět škol odsekl od firem,“ říká viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Radek Špicar. „Školy začaly vychovávat lidi, kteří nemají v praxi využitelné kompetence. Protože neměly peníze na strojní vybavení, děti se ke kvalitním moderním strojům vůbec nedostaly. A učili je lidé, kteří se s praxí setkali kdysi dávno nebo nikdy.“ Podnikům, které chtějí lacinou pracovní sílu k pásu, to nevadí, čím dál víc firem však nechce být jen montovnou a spolu se Špicarovým svazem průmyslu chtějí tenhle neblahý stav měnit, stejně jako osvícení ředitelé učilišť.


            Příkladná je v tomhle - podle školní inspekce i Svazu průmyslu a dopravy ČR - Akademie řemesel a Střední škola technická na pražském Zeleném pruhu. Její ředitel Drahoslav Matonoha na kontakt s firmami zaměstnal kolegu na plný úvazek a dnes jich škola má v databázi na tři sta, od drobných živnostníků až po kolos typu Metrostav. „Musíte hledat firmy, které žáky nebudou chtít jen na zametání, ale budou jejich znalosti a dovednosti rozšiřovat,“ míní ředitel.


            Kontakt s firmami je podle Matonohy pro zdárné studium nezbytný. „Technologie se vyvíjejí obrovským tempem,“ říká. „Ve firmách si studenti sáhnou na věci, které je škola schopná mít tak někdy za patnáct let nebo nikdy.“ Jako příklad může sloužit řezání kovů paprskem vody: „Taková zařízení stojí desítky, některá i stovky milionů korun. Mají ho firmy, které dělají kosmický výzkum, spolupracují s NASA nebo vědeckou agenturou Evropské unie.“ Je pyšný, že jeho strojní mechanici a zámečníci tuto technologii viděli na vlastní oči a v praxi by je neměla vyvést z míry.


            Tím však výčet nekončí, učiliště ze Zeleného pruhu vybírá kvalitní firmy jako je ta, která dělala výtahy v nejvyšším mrakodrapu na světě, musela kvůli tomu vymyslet úplně novou technologii. Jeho strojní zámečníci se dostali ke stavbě v branži ceněného Trojského mostu v Praze a byli u vzniku nejdelšího železničního tunelu v zemi v západočeských Ejpovicích. „Díky téhle praxi odjeli budovat finské metro, s Metrostavem dělají tunely na Islandu,“ vypočítává ředitel. „Jejich startovací plat i perspektiva je pak jiná než u absolventů stejného oboru na jiném učilišti.“ A to i díky tomu, že ředitel dbá, aby zvládli také informační technologie a jazyky.


            A stejně jako kolegové z Kolpingova gastronomického učiliště se Drahoslav Matonoha chlubí tím, že každý rok vytáhne z vyloučení několik dětí, takových, které nemají na obědy nebo na tramvajenku. „Naši podlaháři, jinak obor pro děti, které nemají ukončenou základní školu, byli třikrát za sebou na mistrovství Evropy, dokázali konkurovat kvalifikovaným parketářům z Německa či Itálie,“ chválí mistra, který je vede. „Jeden z nich, který by možná za jiných okolností skončil na sociálních dávkách, dnes v Británii renovuje podlahy historických domů a vydělá si kolem sedmdesáti tisíc měsíčně.“


            Přesvědčit firmy, že podílet se na vzdělávání budoucích zaměstnanců má smysl, ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Pro firmu to znamená práci navíc: pražský ředitel trvá na tom, že instruktoři, kteří ve firmě studenty povedou, musí projít školením, aby obsáhli základy pedagogiky a psychologie teenagerů a aby věděli, jak je hodnotit. Když spolupráce nefunguje, je škola připravená ze dne na den studenta stáhnout.


            Ředitele zároveň rozčiluje přístup některých velkých firem, které navzdory ziskům nechtějí dodnes do vzdělávání investovat. „Přijdou po zkouškách a chtějí si vybrat nejlepší,“ říká Matonoha. „Nevím, proč by měli slíznout smetanu zrovna ti, kdo pro vzdělání mých dětí neudělali vůbec nic.“ Praxe ovšem ukazuje, že navzdory téhle stížnosti si čím dál víc tuzemských firem uvědomuje, že odpovědnost za to, kdo u nich bude za deset let pracovat, leží i na nich.


***


Dobrý řemeslník musí umět víc než montovat na pásu vyrobené díly. Když něco nesedí, musí to umět přetvořit. Přicházejí k nám často outsideři, děti, které nezažily úspěch. My se snažíme, aby pocit úspěchu u nás zažily. Technologie se vyvíjejí obrovským tempem. Ve firmách si studenti sáhnou na věci, které je škola schopná mít někdy za patnáct let nebo nikdy.


 WWW. RESPEKT. CZ/AUDIO