PTÁME SE: Jana Kučery, vedoucího projektu z divize 9

  • 02. 01. 2017 | zdroj: Noviny Metrostavu Ing. Lenka Svobodová
  • Zpráva

Týden po maturitě na stavební průmyslovce nastoupil Jan Kučera do Metrostavu a zůstal mu věrný – v divizi 9 pracuje už pětadvacátý rok. Teorii nahradil praxí a chutí do práce. Nadřízení mu dali dobrou školu i důvěru a z mistra na stavbě rodinných domků se postupně vypracoval až k řízení rekonstrukce historické budovy Národního muzea v Praze (Muzea), která patří k nejdůležitějším současným stavbám Metrostavu.

Je rozdíl vést běžnou stavbu a rekonstrukci Muzea?

Mám velký pocit odpovědnosti za vedení každého projektu. Oproti pěti stavbám v Karlových Varech, UCEEB v Buštěhradu či City Tower a Sacre Coeur² v Praze, které jsem vedl dříve, přibývá u rekonstrukce Muzea navíc závazek ke kulturnímu dědictví. Je to pro mě prostě práce nad rámec běžné stavařiny. I když jsme na stavbách pod
dohledem investora, médií či veřejnosti, největší tlak na mě vyvíjí můj vlastní úmysl udělat všechno tak, abych sám byl s dílem spokojený. Abych se pod něj mohl beze studu podepsat a obstál v očích příštích generací.

Stavíte ve sdružení. Jak se vám v něm pracuje?

Už od roku 2001 mám většinou na starost projekty budované ve sdružení a u těch je práce složitější, než když dílo řídíme sami. Naučit se v krátké době spolupracovat se zaměstnanci jiných společností s různou firemní kulturou je pokaždé výzva. Tým pro Muzeum je navíc složený hned ze čtyř skupin techniků – kromě mistrů, stavbyvedoucích a přípravářů z Imosu Brno a Průmstavu je v něm z Metrostavu vedle divize  9 zastoupena i divize  1. Společný realizační tým je tak pro všechny velká zkušenost i škola, protože se způsob práce každého trochu liší. Vlastně jen stavbu Sacre Coeur², od které jsem kvůli Muzeu odešel, jsme vedli samostatně. A smekám před kolegy Lukášem Březinou a Filipem Křesťanem, že ji v tak krátkém termínu po zhotovení hrubé stavby dokázali úspěšně dokončit.

Kolik lidí dnes na rekonstrukci Muzea denně pracuje?

Jak se ochladilo, ubyli fasádníci. Takže tak kolem 200.

Každá rekonstrukce památkově chráněné budovy je složitá. Co je dnes u Muzea nejnáročnější?

Stavebně je to určitě podchycení konstrukcí historické budovy v místě, pod kterým musí podejít spojovací chodba – tedy mezi uliční fasádou do Vinohradské a východní dvoranou, kde pod základy musíme vyhloubit a zajistit osm metrů hlubokou stavební jámu. Muzeum je sice v těch místech půdorysu, která nás zajímají, založené na únosných křemencích, ale pod nimi jsou měkké břidlice. A  těsně nad nimi leží základové spáry našich nových konstrukcí. Hlubinné zakládání pomocí mikropilot a mikropilotových bárek tady doplňují ocelové a železobetonové prvky. Jejich spolupůsobením se zatížení od horní stavby přenese do podloží, než pod původními základy vytěžíme potřebný prostor a vybetonujeme konstrukce spojovací chodby. Ta pak musí projít pod ulicí přes štěrky a písky v korytě bývalého Vinohradského potoka, aby vedle budovy bývalého Federálního shromáždění skončila v neúnosných navážkách. Ale i se složitými základovými poměry si poradíme. Naši práci můžete sledovat prostřednictvím webových kamer on-line na www.nm.cz.

Náročná je i oprava oken v uličních fasádách. Proč?

Protože v nich stavitelé použili před více než sto lety extrémně velká, dvojitá a ven otvíravá okna z měkkého dřeva. A ta po repasi musí splňovat nejen nároky památkářů, ale současně i projektem předepsané a těžko naplnitelné požadavky na vodotěsnost, průvzdušnost a tepelně technické vlastnosti. Vnější křídla proto budou nová, sice také dřevěná a podobné profilace jako původní, ale s izolačním dvojsklem, čímž zase budou těžší. Vnitřní křídla a rámy ale zůstávají původní, opravují se pouze degradované části a budeme dělat nové fládry.

Blíží se konec roku. Co byste přál do toho nového?

Ať jsme zdrávi, ať se nám daří a ať všichni odvádíme takovou práci, za niž se v budoucnu nebudeme muset stydět. Ať prostě stavíme stejně dobře jako naši předci, kteří vybudovali Národní muzeum.