Prstencová metoda

Právě prstencová metoda, která dostala v literatuře přízvisko „pražská“, se stala dominantní metodou na ražbách pražského metra v průběhu šedesátých až první poloviny devadesátých let. Nebyly to jen traťové tunely, ale i tunely staniční a eskalátorové, které se její pomocí realizovaly.

Nutnou podmínkou pro použití prstencové metody je takové geologické prostředí, v němž je stabilita volného výrubu na délku záběru časově dostatečná k zabudování ostění. Právě takové prostředí pražská geologie nabízela. Záběr – většinou na délku 1 m – se realizoval pomocí trhacích prací. Po odtěžení rozpojené horniny se do volného prostoru montovalo dílcové kruhové železobetonové nebo litinové ostění. Jednotlivé dílce po svém sestavení tvořily prstence, které zavdaly k názvu celé metody. Aby bylo prstencové ostění v horninovém výrubu staticky funkční, bylo třeba jej s okolním geologickým prostředím aktivovat výplňovou injektáží.

Prstencové ostění je již ostěním definitivním, tzn. že na něm spočívá veškeré zatížení okolního horninového prostředí. Ostění musí být dostatečně únosné a zároveň vodotěsné. Segmenty jsou v rámci prstenců spojovány šroubovými spoji a prostorově jsou uspořádány do vazby, podobně jako je tomu u cihelného zdiva. Vodotěsnost spár je zajišťována vkládanými prvky. Segmenty traťových tunelů, na rozdíl od tunelů staničních, eskalátorových a traťových, již nejsou dále nijak obkládány. Strojvedoucím, kteří řídí vlakové soupravy metra, se tak denně naskýtá pohled na litinovou či železobetonovou obezdívku, která se vyznačuje technickou strohostí stavu, v jakém tunely budovaly předešlé generace stavitelů před více než půlstoletím.

Charakteristickým strojním zařízením pro ražbu tunelů byl tzv. „erektor“. Jednalo se o mobilní plošinu, ze které se prováděly vrtné práce na čelbě. Hornina byla po svém navrtání pomocí trhavin rozpojena na délku záběru cca 1 m. Odstřelenou horninu nakládal kolejový nakladač do vozíků úzkokolejné drážky. Do vyrubaného prostoru se pomocí ukladače (hydraulická ruka v přídi erektorové plošiny) zabudoval prstenec ze segmentů. Pro segmenty tunelového ostění se vžil název „tybinky“.

Za erektorovou plošinou se nacházela ještě jedna plošina – tzv. injektážní. Z této druhé plošiny se prováděla injektáž prostoru mezi horninou a prstencovým ostěním. Účelem injektáže bylo pevně zafixovat prstence tunelového ostění ve výrubu.

Erektorů bylo několik typů – staniční, traťové a eskalátorové. To proto, že každý ze jmenovaných tunelů měl odlišné rozměry. Všechny byly kruhového průřezu, ale traťový měl průměr výrubu 5,8 m, staniční 7,5–9,5 m a eskalátorové 7 m. První erektory byly převzaté ze Sovětského svazu, ale postupně je začaly vyrábět i zdejší firmy – již na konci šedesátých let národní podnik Výstavba kamenouhelných dolů Kladno, později vyvinul erektor vlastní konstrukce také Metrostav.