Monumentální stavba překlenující údolí řeky Oslavy ve Velkém Meziříčí budí pozornost už od svého vzniku. Loni na podzim „oslavil“ dálniční most Vysočina 40 let od svého zprovoznění.
Coby nejvyšší stavba svého druhu na dálnici budí zájem i nyní při modernizaci D1 mezi západním a východním koncem Velkého Meziříčí, do níž se Ředitelství silnic a dálnic letos na jaře pustilo. Zakázku na bezmála šestikilometrový úsek číslo 19 zahrnující i 426 dlouhý a 76 metrů vysoký most vysoutěžil Metrostav.
„Pro nás je důležité datum 28. června, kdy začne výluka a provoz se svede pouze na jeden most. Teprve pak budeme mít povolené svařování všech nových dílů na druhém mostu. Při přípravných pracích můžeme udělat méně než 20 procent svárů, které nejsou rizikové,“ vysvětluje stavbyvedoucí Radovan Hofírek, který včera po mostě, pod ním i skrze něj provedl reportéry MF DNES.
Kvůli kvalitě svárů totiž musí stavbaři pracovat na mostě bez dopravní zátěže. Chvění je nežádoucí. Denně tudy přitom projede kolem 40 tisíc aut.
Ne jeden most, ale dva
Obecně se sice mluví o mostu v jednotném čísle, ale na 144. kilometru dálnice vedle sebe stojí dvě identické stavby. Mnozí si pletou také to, že samotný most není betonový, ale ocelový. Po modernizaci si budou obě tělesa ještě blíž. „Po rozšíření a vyztužení obou mostů mezi nimi zůstane mezera pouze deset centimetrů,“ popisuje Hofírek.
V každém směru se most rozšíří o 75 centimetrů na vnitřních konzolách. K zesílení hlavní nosné konstrukce dojde podle projektu nad vnitřními podporami a v obou krajních polích. „Na mostě budeme dělat také protikorozní ochranu ocelové konstrukce a sanovat pilíře,“ říká mladý inženýr.
I když je na stavbě zdánlivě klid, míhá se tu už denně kolem padesáti lidí. „Záleží samozřejmě na typu práce. Až začneme naplno, bude na jedné straně 25 svářečů plus asi 20 montážníků. Na mostě bude dělat minimálně 80 lidí, další práce se dělají pod mostem, protože se pracuje také na pilířích a hydraulice, což obnáší výměnu ložisek,“ vypočítává Hofírek.
Mnozí pracovníci nejsou zdánlivě vidět, jsou ukryti třeba na posuvných lávkách. „Na celém mostě je šest takových lávek dlouhých přes dvacet metrů, přesouvají se po kolejnicích,“ ukazuje Hofírek. Jde o speciální konstrukce. Když pracovníci svůj díl práce dokončí, což trvá obvykle tři dny, posune se lávka o kousek dál.
Varšava, Gdaňsk, Velké Meziříčí
Na mostě dělají současně dvě party. „Část lidí jsou naše vlastní kapacity a druhou půlku pro nás zajišťuje firma z Polska, se kterou jsme už dělali mosty ve Varšavě a částečně v Gdaňsku. Jdou s námi dál,“ pochvaluje si spolupráci s Poláky.
Lidem na stavbě rozhodně není co závidět. „Dnes máme ideální počasí (včera po ránu bylo těsně nad 20 °C),“ rozplýval se mostař. „Ale když je teplota třicet stupňů, na kovovém povrchu naměříme padesát a uvnitř mostu klidně kolem šedesáti,“ upozorňuje. K tomu si připočtěte prašné a zamlžené prostředí a máte pracoviště „snů“.
Takové podmínky znamenají více přestávek a dodržování pitného režimu. „Samozřejmostí jsou dlouhé pracovní kalhoty, svářeči mají i dlouhé rukávy, kožené kabáty. Obdivuji je za to, v jakých podmínkách dělají,“ vyzdvihuje Hofírek.
Úplně speciálním zážitkem je pro novináře cesta do nitra mostu, kam vystoupají po lešení. Tubus má sice na výšku kolem čtyř metrů, ale pohybovat se mezi výztužemi se dá pouze po úzké lávce, kterou od stropu dělí asi 150 centimetrů. Ideální pracoviště pro trpaslíky.
„Tady se cítíme jako Sáblíková,“ vtipkuje stavbyvedoucí. Ve vzorovém předklonu jako rychlobruslařská šampionka, s pokrčenýma nohama, s rukama spojenýma za zády projde s několika zastávkami celý most.
Dělníci navíc musí dovnitř přemístit spoustu materiálu z jedné či druhé strany maximálně s pomocí vozíčků. Která práce je podle Radovana Hofírka nejtěžší? „Fyzicky nejnáročnější je práce uvnitř tubusu, s ohledem na teplotu a uzavřený prostor. Výměna ložisek a hydraulické práce jsou nejzajímavější, ale nejtěžší je vše zkoordinovat tak, abychom si nepřekáželi a stihli stanovené termíny, tedy do 70 dní,“ porovnává stavař, který je specialistou na mostní konstrukce. Stavba, kterou v 70. letech projektoval Antonín Pechal, jenž dosud na každý zásah dohlíží, patří mezi nejzajímavější mosty v Česku. Jde o trámový most o čtyřech polích celkové délky 425 metrů. Celá stavba je poskládaná z osmdesátitunových dílců, které stavbaři technikou takzvané letmé montáže napojovali s využitím portálového jeřábu na sebe.
Pro stavbyvedoucí, kterých je na mostu více, je dalším klíčovým datem 5. září. Do té doby musí být pravý most dokončený, aby mohly po jeho vozovce vést při uzavření druhého mostu dva plus dva jízdní pruhy.