Jméno Heřman Volf je jedním z nejznámějších v okruhu paraplegiků. Tento muž se ve svých čtyřiceti letech těžce zranil a zůstal odkázaný na invalidní vozík. Naštěstí to někdejšího aktivního sportovce nezlomilo a dnes svými projekty pomáhá lidem, kteří se dostali do podobné situace.
Kola pro vozíčkáře, takzvané handbiky, tedy kola, která se uvádějí do pohybu rukama místo nohama, získávají v Česku stále větší oblibu. Jedním z výrazných propagátorů tohoto způsobu cyklistiky u nás je právě Heřman Volf, zakladatel neziskové organizace Cesta za snem, která se snaží aktivně dostávat lidi zpět do života i po úrazu. V letech 2009 až 2012 podnikl čtyři velké expedice po Evropě.
Najel tisíce kilometrů a zasadil se o propagaci cyklistiky handicapovaných. Svou vášeň předává dále i na veřejných akcích. Primární myšlenka byla získat dobrovolníky, kteří by si handbike vyzkoušeli a dále projekt podporovali. K tomu Heřmanu Volfovi nejprve sloužil vlastní handbike umístěný na tréninkové válce. Záhy ale zjistil, že tudy cesta nevede. Handbike je drahá záležitost, když se na něm za den vystřídají zástupy lidí, dostane kolo notně zabrat. „Po každé takové předváděcí akci muselo kolo projít servisem. Lámaly se bovdeny brzd, trhala lanka, často bylo poškozené řazení. Navíc, handbike je většinou stavěný na míru jezdci, a nevyhovuje tak každému. Kolo měří skoro tři metry a špatně se převáží," vzpomíná dnes na začátky projektu sám Heřman Volf. Heřman tehdy přemýšlel, jak tyto problémy vyřešit. „Napadlo mě, že ideálním řešením by byl handbike trenažér. Ale nikde jsem nenašel zmínku o tom, že by se vyráběl nebo dal koupit. Nezbylo, než si ho tedy udělat sám." V roce 2015 nakreslil první návrh trenažéru handbike a spolu se svým otcem pak v garáži vyrobili první exemplář. „Použili jsme starou sedačku z tramvaje. Jako kryt ozubených kol jsme použili odříznuté dno z mámina kbelíku. Byly to partizánské začátky, ale svůj účel to splnilo. Dokázali jsme vyrobit stroj poloviční velikosti se sedákem, který se pomocí šroubu dal umístit do několika poloh. Brzdicí systém jsme propojili s aplikací v počítači a tím jsme dokázali simulovat reálnou trasu, kdy se odpor sám nastavoval podle sklonu trasy."
NOVÝ ROZMĚR
O dva roky později sen o opravdovém handbike trenažéru nabral nový rozměr, a to když Heřmanova organizace Cesta za snem získala za partnera silnou inženýrskou firmu MBtech Bohemia. „Já měl vize, nápady a zkušenosti handbikera. Kluci v MBtechu zase znalosti špičkových konstruktérů a technologie," prozrazuje autor projektu. V listopadu 2017 se Cesta za snem a MBtech dali společně do práce. Cílem bylo vytvořit jednoduchý, praktický a modifikovatelný trenažér pro každého. Základem byla variabilita.
Ergonometrické plně nastavitelné sedadlo s operou odpovídající potřebám paraplegiků i kvadruplegiků. Podobný posuvný systém, jako mají sedadla v autě.
Nastavitelná výška klik pro šlapání. Možnost celý rám během pár minut rozdělit na dva kusy. Vše, co nebylo opravdu potřeba, se odstranilo. Trenažér nemá brzdy a řadicí systém je bez bovdenů. Lanka jsou tažena rámem. Dřívější propojení kabely nahradilo bezdrátové spojení bluetooth a počítač nahradil kompaktní desetipalcový tablet Lenovo. Aplikaci simulování reálných tras nasnímaných kamerou poskytla společnost Rouvy, známá mezi cyklisty po celém světě. Komponenty pro celý trenažér dodává český výrobce kol a elektrokol Apache Bike a výroba rámu i kompletace všech dílů probíhá v neratovické společnosti SUNAP. „Jsme hrdí, že celý výrobek se kompletně vyvíjí i vyrábí v Česku. Snažíme se dbát na každý detail. Mým cílem bylo vyrobit trenažér, na kterém budu sám jezdit. Nejde o obchod. Je to spíše splnění si svého vlastního snu. Od chvíle, kdy jsme se s inženýry z MBtechu vrhli na rýsování výkresů, uběhly pouhé čtyři měsíce a první kusy jdou ke svým novým majitelům. Myslím, že je to obrovský úspěch," netají se nadšením Heřman Volf.
OPEN RACE
To, co před léty vzniklo v garáži za Prahou, se současnému stroji podobá už jen vzdáleně. Opět se ukazuje, že Češi mají šikovné ruce i hlavy. Když se k tomu připočte houževnatost a chuť plnit si sny, může to ve finále skončit zřejmě prvním sériově vyráběným handbike trenažérem na světě. „Jestli mě úraz něco naučil, tak je to odhodlání opravdu dělat, co chci. Předtím jsem sny odkládal na až jednou... Říkal jsem si, tohle udělám, až jednou odrostou děti, až jednou vydělám víc peněz, až jednou postavím dům... Jenže dnes už vím, že až jednou znamená ve skutečnosti nikdy. A to, co mám dnes, už zítra být nemusí. Proto, když člověk něco chce udělat, měl by to udělat hned." Tuto myšlenku začal Heřman Volf dále rozvíjet. Handbike trenažér přeci nemusí sloužit jen handicapovaným. Může ho využít každý, kdo má rád pohyb a posiluje svaly. Na handbiku totiž i ti nejtrénovanější brzy ztrácejí dech. Při krouživém „šlapání" rukama člověk zapojuje svaly na rukou, ramenou a zádech, které normálně téměř nevyužívá, a to se najednou projeví. Trenažér se tak může stát zajímavým doplňkem kondičního tréninku pro zdravé. Zdálo by se, že zavedením handbiku do posiloven by celá akce končila, ovšem opak je pravdou. Heřman Volf jde ještě dál a svůj projekt rozšiřuje o další akce. Spolu s vývojem produktu trenažéru probíhal paralelně také vývoj projektu s názvem Open Race. V kostce se jedná o sportovně benefiční projekt, kdy se trenažéry umísťují do velkých firem, do nemocnic, rehabilitačních ústavů nebo na úřady. Zaměstnanci, klienti, pacienti pak vlastně tvoří jednotlivé týmy, soupeřící virtuálně mezi sebou o množství najetých kilometrů. Tím dělají lidé něco nejen pro své zdraví, ale též pomáhají potřebným. Generálním partnerem projektu se stalo hlavní město Praha. To dlouhodobě podporuje aktivity Heřmana Volfa, jak jeho samého od počátečních cest po Evropě na kole, tak jeho organizaci Cesta za snem. Hlavním partnerem je společnost MBtech, která kromě podílu na vývoji trenažérů také věnovala finance na rozjetí projektu. Ostatně během času se k této akci připojila řada dalších společností jako Metrostav, Wüstenrot, MBtech, Kooperativa, Ústecký kraj, Nadace ČEZ, Czech Tourism, Léčebna Luze Košumberk či Fakulta tělesné výchovy a sportu UK.
BEZ ROZDÍLŮ
Heřman Volf potom, co během čtyř let objel Evropu na handbiku a projekt Cesta za snem se změnil v neziskovou organizaci Cesta za snem, přemýšlel, co dál. „Chtěli jsme se posunout na další úroveň. Najednou kolem nás byly desítky a desítky lidí, kteří chtěli taky něco zažít, jet dva tisíce kilometrů daleko na kole, ale neměli na to měsíc času." V tu dobu dostával Heřman spousty nabídek na účast v různých cyklistických závodech. Většina nabídek ale měla jedno společné. „Psali mi, otevřeli jsme kategorii handicapovaných, pojede se hned další víkend potom, co odjedou zdraví. Říkal jsem si, tohle přece nemůžou myslet vážně. Nemůžu chodit, ale jinak jsem taky zdravý. Copak mám dvě hlavy nebo tykadla, abych musel jet tehdy, až všichni ostatní už budou doma? Přišlo mi to ponižující," přiznává své rozhořčení nad jistou nespravedlností Heřman Volf.
Nicméně tato situace vygradovala k další akci. Právě tak vznikl nápad na projekt Handy Cyklo Maratónu. Jeho základem je trasa 2222 km s časovým limitem pouhých 111 hodin. Aby to cyklisté byli schopni zvládnout, musejí postavit týmy, čtyř nebo osmičlenné, a jet štafetově. Ale základní pravidlo říká, tým musí mít alespoň jednoho člena s handicapem. „Chtěl jsem všem dokázat, že to jde, že lidé s handicapem a bez handicapu mohou fungovat jako tým, že není třeba je separovat, naopak," říká zakladatel závodu Volf.
Jak se ukázalo, závod se setkal s nadšením. Letos startuje 6. ročník Metrostav Handy Cyklo Maratónu, přičemž loni jelo 300 cyklistů v téměř 40 týmech.
Toto číslo v přepočtu na obyčejný závod znamená, že jde o početnější jízdu, než je Tour de France. Maratón absolvují vozíčkáři na handbiku, amputáři, nevidomí na tandemových kolech, lidé s dětskou mozkovou obrnou na tricyklech i neslyšící. Základem závodu není vyhrát, ale zúčastnit se. Ač jde o nejdelší cyklistický podnik v Česku, nehraje se na první tři místa. Medaile dostává každý, kdo vyrazí a nakonec projede cílem.
Vyhlašuje se sice nejrychlejší v cíli, ale absolutním vítězem není tým s nejlepším časem, ale tým, který nejlépe reprezentuje myšlenku projektu, tou je pomoc, integrace, solidarita a respekt.
***
Odkládat věci „až jednou" ve skutečnosti znamená nikdy
Základní myšlenkou projektu pomoc, integrace, solidarita a respekt