Potemnělé, ztichlé sály, kde se rozléhá každý krok i každý hlasitější hovor, všudypřítomný prach pomalu usedající na všechno kolem- Není právě tohle představa, která se leckomu s trochou fantazie utkvělé z dětství vybaví, když se řekne muzeum? Historická budova Národního muzea, největší české instituce opečovávající národní minulost, tomuhle popisu letos uprostřed května přesně odpovídala.
Ovšem s jedním dost zásadním ALE nešlo o běžný návštěvní den, nýbrž o jednu ze závěrečných fází obří rekonstrukce, na niž se muzeum připravovalo dlouhé roky (prakticky od roku 2006, teoreticky ještě podstatně déle) a pustilo se do ní v roce 2015. Impozantní budova se slavnostně znovuotevře symbolicky 28. října.
Rok 2018 je pro Národní muzeum vůbec významný letopočet. Celá země si připomíná 100 let od založení Československa, což pro instituci, která má sloužit mimo jiné jako uchovavatel paměti národa, znamená spoustu práce a aktivit s celosvětovým dosahem. Samo muzeum pak slaví i „osobní" výročí: 200 let od svého založení. A taky čtvrt století od chvíle, kdy sem ještě jako elév dokumentátor v Oddělení novodobých českých dějin OE poprvé přišel tehdy osmnáctiletý Michal Lukeš, jeho současný generální ředitel.
„Věřím, že to všechno dobře dopadne, nechci, aby byli lidé zklamaní. A těší mě, že i kdybych třeba zítra ve funkci skončil, tohle už nikdo nezastaví," usmíval se spokojeně třiačtyřicetiletý tmavovlasý muž s krátkým strništěm a brýlemi, když kvůli fotografování celkem ochotně šplhal v tmavém obleku na zaprášené lešení v jednom z dokončovaných sálů.
Na konci srpna už na lešení lézt nemusel. Uvnitř muzea sice ještě bylo staveniště, od května se tu ale věci viditelně posunuly dopředu.
Zrychlené tempo všech řemeslníků jasně evokovalo, že říjnový deadline se citelně přiblížil. „Od konce října otevřeme hlavní dvoranu a přilehlé sály, expozice v dalších patrech budeme postupně otevírat během následujícího roku," říká Michal Lukeš. „A první výstava při slavnostním otevření bude Česko-Slovenská výstava, která se k nám přesune z Bratislavy."
TO, ŽE SE CELÁ rekonstrukce skutečně rozeběhla, je do velké míry zásluha právě Michala Lukeše. Pan ředitel totiž dokáže být dostatečně umanutý. „Všichni mí předchůdci věděli, že nám to pomalu padá na hlavu a že by to chtělo generální rekonstrukci, nikdy se to ale nepodařilo dotáhnout k realizaci. Když jsem v roce 2002 nastoupil do funkce ředitele, taky jsem řekl, že by to chtělo generální rekonstrukci, a s touhle myšlenkou jsem vyrazil za tehdejším ministrem kultury Pavlem Dostálem. Poslal mě za premiérem Milošem Zemanem, který mě ovšem tehdy nestihl přijmout, protože jeho vláda v červenci 2002 podala demisi."
Než se celý projekt schválil, vystřídalo se ve funkci ještě několik dalších premiérů, až ho v roce 2006 posvětil Jiří Paroubek a dotáhl Mirek Topolánek. Michal Lukeš mezitím také vybojoval, aby Národní muzeum získalo do svého užívání sousední budovu bývalého Federálního shromáždění, která momentálně slouží jako výstavní prostor a depozitář a taky jako administrativní sídlo generálního ředitele a dalších dočasných vystěhovalců z historické budovy. A teď, o 12 let, milion problémů a odkladů později, se celá rozsáhlá akce blíží do cíle.
Slovo rozsáhlá je v tomhle případě výstižné, protože rekonstrukce se dočkala nejen 127 let stará hlavní budova, ale i další prostory, které pod Národní muzeum patří. A Michal Lukeš, jenž na svůj post nastupoval ve 26 letech jako nejmladší ředitel národní kulturní instituce v Evropě a po více než 15 letech ve funkci je jedním z nejdéle sloužících muzejních ředitelů, se v jejím průběhu projevil jako dobrý hospodář. Původní plány totiž počítaly s náklady na rekonstrukci, vybudování depozitářů a přestěhování sbírek ve výši 4,5 miliardy korun. Nakonec cena celého projektu i s vícepracemi nepřesáhne 3,5 miliardy.
„Oprava historické budovy, kterou nakonec vysoutěžil Metrostav a jež nás aktuálně nejvíc zaměstnává, z celé částky představuje i s daní necelé dvě miliardy korun,“ vypočítává Michal Lukeš. „V minulých letech už jsme opravili všechny naše větší budovy s výjimkou Náprstkova muzea, tedy Památník na Vítkově, České muzeum hudby, Národopisné muzeum, Muzeum loutky v Prachaticích i zámek Vrchotovy Janovice.“
KROMĚ REKONSTRUKCE historické budovy muzea, dominanty Václavského náměstí, se intenzivně pracovalo na jejím okolí - na povrchu i v podzemí. Mezi starou a novou budovou se pro auta uzavřela část komunikace a dokončuje se tu prostranství, kde budou lavičky pro pěší, kavárna a celkově odpočinková zóna. To zajímavější se ale bude odehrávat pod nohama chodců v nové obří podzemní chodbě, která obě budovy propojila a bude sloužit jako bezbariérový průchod mezi nimi a také jako další výstavní prostor, protože její betonové zdi se perfektně hodí pro multimediální show.
Zároveň s rekonstrukcemi se postupně proměnila i infrastruktura muzea. Po dokončení oprav druhé budovy kasáren v Terezíně se do ní z Prahy částečně přestěhovalo Historické muzeum. Dokončily se také prostory v Horních Počernicích, kam se přesunuly některé depozitáře z opravované hlavní budovy a dnes tu jsou restaurátorské dílny, laboratoře a sídlí tu odborníci, kurátoři a restaurátoři z Přírodovědeckého muzea. Navíc se letos v květnu dotáhly také práce na depozitářích v Litoměřicích.
„Díky tomu všemu jsme mohli začít revidovat a konsolidovat depozitáře z hlavní budovy, které byly dočasné, jenže už byly dočasné 100 let. A dát dohromady i ty sbírky, jež předtím ležely uschované ve školách nebo třeba na farách. Jedinou starost nám dlouho dělalo vybudování památníku Jana Palacha ve Všetatech. Vymysleli jsme úplně nový koncept, protože v době, kdy jsou stavební firmy hodně vytížené, se nikomu do tendru za 20 milionů nechtělo,“ říká ředitel, který je evidentně rád, když má o věcech perfektní přehled. Aktivně dohlíží na stavbu v Praze a jednou za dva týdny se schází s prezidentem Metrostavu Jiřím Bělohlavem, který prestižní projekt osobně dozoruje, aby si „vyříkali problematické body“. A aby bojoval s provozní slepotou, která po více než 15 letech na jednom místě přece jen občas může hrozit, zajede se ze své pražské kanceláře podívat do některé z dalších budov a řeší, co je kde potřeba zlepšit.
PROVOZ TAK ROZVĚTVENÉ instituce, která má celkem 40 objektů po celé republice, tři depozitární komplexy, obhospodařuje 20 milionů sbírkových předmětů a zaměstnává zhruba 520 lidí, je pochopitelně nákladná záležitost. Roční provozní rozpočet muzea se pohybuje kolem 500 milionů korun, přičemž 70 procent z téhle částky tvoří příspěvek od státu - zřizovatelem Národního muzea je ministerstvo kultury. „Možná se to zdá jako hodně peněz, ale Národní muzeum tvoří jednoduše řečeno hodně lidí a hodně domů, jen mzdový fond představuje asi 140 milionů korun za rok,“ komentuje to nejvyšší správce pokladny. Další část peněz tak do rozpočtu musí přinést vstupné z expozic a dočasných výstav, pronájmy prostor a také granty na vědu a výzkum.
Pod hlavičku Národního muzea totiž zdaleka nepatří jenom ony zmíněné trvalé expozice a výstavy, ale také rozsáhlá vědecká činnost, při níž muzeum často spolupracuje se zahraničními institucemi. Platí to zvláště v oblasti přírodních věd: paleontologové, antropologové, entomologové a další vytvářejí velké projekty s největšími zahraničními muzei - třeba s londýnským Natural History Museum, americkou Smithsonian Institution či American Museum of Natural History v New Yorku -, ale spolupracují i s řadou menších muzeí po celém světě, například na Tchaj-wanu, Filipínách, v Barmě, Súdánu, Alžírsku, Tunisku… „VYTVÁŘÍME SI TAKOVÝ světový network, což se nám vrací na prestiži, ale také pochopitelně na penězích z jednotlivých projektů a například grantech na podporu vědy,“ říká vystudovaný historik, který občas také publikuje - naposled v roce 2016 vydal knihu Špionážní případy, věnující se příběhům špionů za dob první republiky. „Pro mě je práce historika jedna velká detektivka, v níž pracujete s příběhy lidí, kteří tu byli před vámi - hledáte stopy v archivech, přemýšlíte, kde najdete ty další… A když se vám podaří sestavit celý příběh, je to radost a uspokojení.“
Z mezinárodních projektů Národního muzea určených pro veřejnost je v současné době k vidění třeba putovní výstava Fenomén Masaryk, která se z Washingtonu přesunula do New Yorku a teď zamíří mimo jiné do estonského Tallinnu. Další aktuální zahraniční výstava probíhá shodou okolností také v Pobaltí, má název A přijely tanky a od září ji můžete navštívit v lotyšské Rize, kam připutovala z litevského Vilniusu.
A pokud byste na konci října měli cestu do New Yorku, Národní muzeum tu ve spolupráci s Českou filharmonií a jejím připravovaným Violoncellovým koncertem Antonína Dvořáka chystá malou výstavu, kde ukáže mimo jiné originální zápis tohoto slavného díla.
Další úroveň spolupráce funguje na bázi inspirace a konzultací právě při budování nové podoby Národního muzea. „Momentálně máme ambici pozvat sem na takovou poloveřejnou konferenci zástupce muzeí zodpovědné za komunikaci, protože si všichni dobře uvědomujeme, že se doba v tomhle rychle mění. A řada zahraničních kolegů už s tím má dnes zajímavé zkušenosti. A tím nemyslím jen Západ, ale také Asii nebo třeba kolegu ze Sýrie, protože je unikátní zkušenost vést komunikaci muzea, na které se střílí,“ vysvětluje Michal Lukeš.
Když pomineme podobně extrémní zkušenosti, jako je válka, na stole leží naléhavá otázka, jak zůstat aktuální a jak v digitálním 21. století zaujmout současné návštěvníky i vychovávat nadšené publikum do budoucna. Loni do všech otevřených expozic přišlo kolem 400 tisíc návštěvníků, z toho jen do nové budovy na Václavském náměstí asi 180 tisíc.
Do samotné historické budovy dřív chodilo kolem 500 až 600 tisíc návštěvníků za rok a Michal Lukeš věří, že po znovuotevření začnou překonávat milionovou hranici, minimálně v prvních letech. Až 40 procent z těch, kteří chodí do hlavní budovy muzea, jsou zahraniční turisté, zbytek tvoří Češi, mezi nimi hodně školáci a pak „nedělní rodinné návštěvy“. „A návštěvnost se nám výrazně zvyšuje vždycky, když prší,“ vypočítává ředitel.
Než se zase bude chodit „na velrybu“, muzeum pro návštěvníky chystá několik projektů, na nichž si chce vyzkoušet, jak dělat tradiční věci pro moderní obecenstvo.
Česko-Slovenskou výstavu od června vystřídá projekt Famous Czech Composers, věnovaný čtyřem hvězdným českým skladatelům Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi, Bohuslavu Martinů a Leoši Janáčkovi, na němž spolupracuje i Česká filharmonie. „Výstava bude multimediální, protože rozhodně nechceme jen ukazovat skladatele a nějaké předměty.
Přejeme si, aby tu skutečně zněla hudba a žily emoce,“ popisuje Michal Lukeš.
A ty, kterým čeští hudební velikáni přece jen přijdou poněkud retro, by mohla navnadit zpráva, že Národní muzeum jedná na příští jaro o spolupráci s týmem Signal Festivalu.
Na detaily je ještě brzy, ale připravovaný projekt by měl být tak trochu testem, jak by v prostředí dvorany fungovaly atypické výstavy. Ředitel Národního muzea si totiž víc než dobře uvědomuje, že zaujmout mladou generaci není pro jeho instituci vůbec lehké. „Třeba s návštěvníky v teenagerovském věku nemůžeme pracovat nijak, nemůžeme se jim efektivně podbízet. Proto se s námi musí seznámit mnohem dřív.“ Ve spolupráci s pedagogy tak muzeum připravuje interaktivní dětské muzeum pro předškoláky a školáky, které jim má pomoci rozvíjet mozek i inspirovat jejich fantazii. „To je naše jediná šance, jak jim ukázat, že jsme cool. A přiznávám, že sám už občas cítím, že jsem na některé věci trochu starý a nechápu je tak dobře jako moje pětia devítiletá dcera.“ I přes tuhle sebekritiku má Michal Lukeš naprosto jasno v tom, jakou budoucnost si pro „své“ muzeum představuje: „Až skončí doba rekonstrukční, vyhlásím revoluci digitalizační. Musíme se soustředit na masivní investování do IT technologií, kam patří infrastruktura i datová úložiště, která potřebujeme pro práci stále víc, ale i komunikace s veřejností. Už máme vyčleněné prostředky do základu a vymýšlíme strategii. To je práce na pět až osm let. Pokud se v tomhle neposuneme dopředu, skončíme sice v hezké budově, ale ve středověku.“
REKONSTRUKCE HISTORICKÉ BUDOVY NÁRODNÍHO MUZEA ZAČALA V ROCE 2015. ZNOVU SE OTEVŘE SYMBOLICKY 28. ŘÍJNA. PO REKONSTRUKCI NÁS ČEKÁ DIGITALIZACE. PROTOŽE JINAK SKONČÍME SICE V HEZKÉ BUDOVĚ, ALE VE STŘEDOVĚKU.