Premiér Andrej Babiš, který se v únoru osobně angažoval při znovuzavedení praktické výuky na základní školy, začal nyní kvůli dlouhodobému nedostatku technických profesí na trhu práce prosazovat i rozšíření takzvaného duálního vzdělávání. V jeho rámci absolvují učni a studenti významnou část výuky ve firmách.
„Se zástupci profesních svazů a ministrem školství jsme se shodli, že se duálnímu vzdělávání budeme intenzivně věnovat. Jsme průmyslově orientovanou ekonomikou, průběžně jednám se zástupci firem a ti to jednoznačně považují za jednu z priorit,“ říká Babiš. Vytvořením celostátní koncepce duálního vzdělávání pověřil premiér šéfa Asociace malých a středních podniků a živnostníků Karla Havlíčka. Podle něj se uvažuje mimo jiné o daňových úlevách a státních subvencích pro firmy, které se do systému zapojí.
Pomohli jsme si sami Princip duálního systému odborného vzdělávání je jednoduchý: ve škole se učni a studenti naučí teoretické základy své budoucí profese, zatímco ve firmě si osvojí praktické dovednosti, seznámí se s moderními technologickými procesy a prakticky poznají organizaci práce a výrobních procesů. To je lépe připraví na role, které budou plnit v zaměstnání. V Německu, kde se tento systém organicky vyvinul ze středověkých cechů a v 19. století byl formalizován, projde duálním vzděláváním více než polovina všech absolventů základních škol.
Duální vzdělávání fungovalo i v socialistickém Československu. Učni tehdy v prvním a druhém ročníku strávili v podnikové praxi každý druhý týden a ve třetím ročníku připadalo na praktickou výuku až 80 procent času.
Po roce 1990 byl s transformací českého hospodářství tento systém opuštěn. V současnosti se tak může stát, že studenti a učni škol, které spolupráci s firmami nenavázaly, absolvují odbornou přípravu výhradně ve školních dílnách, aniž by během studia získali praktické zkušenosti z podnikové praxe. Firmy pak tyto absolventy po nástupu do zaměstnání musí doškolovat.
Do praktického vzdělávání se v posledních letech proto řada podniků pustila na vlastní pěst, buď formou spolupráce se školami, nebo zřízením vlastních výcvikových středisek. „Některé firmy už nehodlají čekat na systémová opatření a ze zoufalství se pouští do vlastních aktivit,“ říká Havlíček.
Jihočeská strojírenská společnost Motor Jikov Group už deset let provozuje dvě výcviková střediska ve svých pobočkách v Českých Budějovicích a v Soběslavi. „Ke zřízení středisek nás vedla snaha zachránit strojařské řemeslo na jihu Čech. Hrozilo, že obory nástrojař, mechanik seřizovač, obráběč kovů a další v podstatě zaniknou. Vnímám tady selhání státu, který nedokázal na situaci reagovat. Museli jsme si tedy pomoci sami,“ říká Věra Vrchotová, personální ředitelka firmy.
Jedna z největších českých stavebních společností Metrostav zase spolupracuje se Střední školou technickou na Zeleném pruhu v Praze. „Metrostav si nás vybral mezi asi třiceti školami.
Praxi u nich v současnosti absolvují studenti v podstatě všech našich oborů včetně strojních mechaniků, automechaniků a truhlářů,“ říká ředitel školy Drahoslav Matonoha. „Celkem spolupracujeme se 300 firmami včetně živnostníků, kteří si vezmou jednoho nebo dva učně,“ popisuje Matonoha.
Na dalších místech, například v Letohradě a Lanškrouně, se pod vedením města spojilo několik firem, které podporují technickou výuku na základních školách a některé z nich poskytují i praxi pro studenty a učně.
Jak motivovat firmy O rozšíření duálního vzdělávání v Česku usiluje více než deset let Českoněmecká obchodní a průmyslová komora. Některé z jejích členských podniků jsou do systému zapojeny v Německu a jeho prvky zavádějí i v Česku. Podle šéfa komory Bernarda Bauera je ale situace v tuzemsku stále tristní. „Od 90. let se do škol neinvestovalo. Učí se podle zastaralých učebnic a neberou se do úvahy potřeby firem,“ tvrdí Bauer. „Podniky si musí uvědomit, že je to investice do budoucnosti. Dokud se ale nepohne vláda, nic se nestane. Musí dojít k celkové reformě vzdělávacího systému,“ domnívá se.
Zavést německý systém v Česku není podle ministerstva školství kvůli rozdílným právním podmínkám možné. Hlavní překážkou je odlišné právní postavení studentů a učňů, za jejichž výuku v Česku je po celou dobu studia zodpovědná škola, zatímco v Německu nese částečnou zodpovědnost i zaměstnavatel. Přenos německého systému by tak vyžadoval rozsáhlou úpravu legislativy. Česká vláda se ale místo toho chce pokusit o zformalizování a rozšíření existující spolupráce tak, aby se do systému zapojily asi dvě třetiny odborných škol a mnohem více firem než dosud. Hlavní překážkou jsou náklady, ? které firmám vznikají při výuce studentů a které se pohybují v řádu milionů korun ročně. Například společnost Motor Jikov Group, u níž v minulém školním roce absolvovalo praxi kolem 150 učňů a studentů, loni tyto aktivity přišly zhruba na tři miliony korun. „Ve firmě si nemůžeme jednoduše dovolit zřídit učebnu a pořídit člověka, který by studenty školil,“ říká Jana Slováková z lanškrounské strojírenské firmy Komfi.
Možnost odpočtů nákladů na výuku a vybavení dostali přitom zaměstnavatelé s novelou daňové legislativy teprve v roce 2014.
Šéf Asociace malých a středních podniků Karel Havlíček má o dalším postupu jasno. Nejprve chce vytvořit katalog firem, které by se do systému mohly zapojit. Měl by také vzniknout koordinátor, který by podniky propojoval se školami a radil jim, jak spolupráci nastavit. Tuto roli by podle Havlíčka mohla převzít agentura CzechInvest, případně speciálně jmenovaný vládní zmocněnec či zástupce profesních svazů. Těžištěm plánu, který nyní vzniká, je ale podpora firem, jež se do projektu zapojí. „Mělo by jít o daňovou podporu podobnou odpočtům, které stát poskytuje firmám na podporu vlastního výzkumu a inovací. U menších firem by mohlo jít o poradenství a dotace, například ze strukturálních fondů,“ popisuje Havlíček. Konkrétní parametry uvažované podpory zatím nejsou na stole, uvažuje se ale o využití miliard se strukturálních fondů EU i z domácích zdrojů určených na vývoj a inovace.
Vedle duálního vzdělávání by podle Havlíčka mělo kvalifikaci absolventů odborných škol zlepšit i posílení praktické výuky na základních školách a omezení počtu žáků, kteří po základní škole odcházejí na gymnázia.
***
Některé firmy už nehodlají čekat na systémové řešení a ze zoufalství se pouští do vlastních aktivit. Odborným školám mírně přibyli studenti, učňů je méně
Nově přijatí studenti odborných škol
celkem z toho vyučení bez maturity (%)
2006/07 113 452 40,1
2007/08 108 145 38,9
2008/09 105 731 37,7
2009/10 103 099 38,5
2010/11 90 258 38,9
2011/12 84 720 40,0
2012/13 80 608 41,2
2013/14 79 083 39,9
2014/15 78 578 39,6
2015/16 77 470 38,9
2016/17 77 200 37,9
2017/18 77 364 37,8
Nejpopulárnější obory
počet přijatých žáků (2017)
2098 kadeřník
1252 opravář zemědělských strojů
1566 cukrář
4120 kuchař-číšník
1303 obráběč kovů
1231 truhlář
2613 automechanik
1279 strojní mechanik
Nejvíc v Evropě
podíl studentů odborných škol a učilišť ze všech středoškoláků (2015, v %)
Česko 73,2 Finsko 71,3 Chorvatsko 70,4 Rakousko 69,5 Slovensko 69,0 Nizozemsko 68,5 Slovinsko 67,5 Lucembursko 61,4 Belgie 59,6 Rumunsko 56,3 Itálie 55,8 EU28 47,3
Co potřebují středoškoláci v práci
(průzkum mezi absolventy šest let po ukončení školy, v %)
Praktické dovednosti 90 Praxi v oboru 75 Znalost práce na PC 55 Dobrou znalost cizího jazyka 54 Teoretické znalosti 45
ZDROJ: NÁRODNÍ ÚSTAV PRO VZDĚLÁVÁNÍ, CEDEFOP