PRÝ ŽE NÁS VŠUDE znají podle piva a Václava Havla… „Ty jsi z Česka? Vy stavíte super tunely,“ říká mi první Islanďan, se kterým se dávám do řeči.
Čeští tuneláři, na rozdíl od nás, mají na Islandu stále ten správný význam.
Dřevěná bouda u asfaltového plácku.
Pár zaparkovaných špinavých aut. Jedna silnice, kus moře, spousta úbočí kopců. Víc není vidět. Textury s odstíny hnědé, šedé a bílé. Univerzální barvy islandské zimy se po pár desítkách metrů ztrácejí v mlze. Motor projíždějícího auta v ní zanikne dřív, než zmizí zadní světla.
Tak vypadá letiště u vesnice Bildudalur v západních fjordech půl hodiny před odletem. Letadlo sem lítá, protože někdo z těch asi dvou set duší jednou začas potřebuje letět z Reykjavíku nebo do něj. Letadlo tu ale není. Ani žádný pasažér. Z boudy vychází pán.
Strážce letiště a půjčovna aut v jednom. „Letadlo nepřiletí,“ oznamuje. Pošilhává na olověné mraky plazící se po kopcích nad našimi hlavami. „Počasí je špatné,“ vysvětluje pro jistotu a nabízí kafe.
Je únor a Island prožívá jednu z těch teplejších zim. Zatímco v Česku padá teplota na minus patnáct stupňů, Bildudalur jich má deset nad nulou.
Středoevropan před letištěm potěšeně spekuluje o efektu Golfského proudu, o kterém mu toho na základce tolik navykládali. „Letadlo,“ přeruší ho pán s kafem, „neletí buď kvůli větru, který dosahuje až pětatřiceti metrů za sekundu, anebo kvůli tomu, že dnes Bildudalur nezajímá ani pilota.“ Kdoví. Nezbývá nic jiného než se vrátit autem na místo činu a připravit únikový plán číslo dvě. Skrze zabahněné srázy a zmrzlá sedla nízkých kopců dojíždím do zapomenutého zálivu ve fj ordu Arnarfjörnur na prapodivnou základnu. V buňkových ubikacích smontovaných do dlouhé řady jsem strávil pár nocí, žije tu několik desítek Čechů. Zaměstnavatel: Metrostav.
Povolání: Ražba tunelu. Místo výkonu práce: Několik kilometrů vzdálený svah, v němž se rozevírá obří díra. Cestou tam jejich auta občas sleduje stádo tuleňů a v temné chodbě na ně čekají příšery strojního věku.
TŘEBA TAKOVÝ VRTACÍ vůz se čtyřmi lafetami. Posaďte do něj Ripleyovou a každý vetřelec bude v hrůze zdrhat.
Vrták na každé lafetě se nekompromisně zapouští pět metrů hluboko do bazaltové čelby. Kdyby to bylo nutné, prokousá se až pětadvacet metrů hluboko. Do děr přijdou rozbušky. A pak bum. Drill and blast, navrtej a odpal, tak se téhle metodě říká. S hlukem vrtání soupeří Tři sestry z kabiny vozu a rachot vodopádů padajících ze stropu. Minulým výbuchem otevřené rány ve skále pouštějí do lidské stavby třináct set litrů vody za minutu. Prý pohoda, usmívají se technici, krizové je to až od dvou tisíc.
Voda je teplá, podzemní, protože se nacházíme pár set metrů pod vrcholkem kopce a asi kilometr a čtvrt od vjezdu. Rozbušky ve vyvrtaných dírách chlapi zalijí z hadice tekutou trhavinou a šňůry svážou dohromady, jako kdyby dělali výbušný pugét. Z bezpečného krytu zatočí pákou a stisknou tlačítko. Rána jako z děla. Tunelem otřese rázová vlna a vzduchotechnika okamžitě začne odsávat prach a plyny. Obří pístnicové náklaďáky prozařují stěnu jemného prachu silnými refl ektory a připomínají skutečné trolly - váží desítky tun. Rubaninu vyvrhávají na haldy před tunelem, a jakmile je čisto, zpevní se tunel betonem a opět se zjeví vrtací vůz. Mezi jednotlivými výbuchy uplyne osm hodin. A každý výbuch znamená posunutí tunelu o pět metrů.
Přijde vám to rychlé? U tvrdé skály lze spoléhat na samonosnost a s tím spojený rychlejší postup.
JEDNOU BUDE MÍT tunel 5300 metrů a spojí dva fjordy. Je to již třetí tunel, který metrostaváci na Islandu razí v posledních dvanácti letech. „Česká republika? Vy stavíte super tunely,“opakuje mi další Islanďan v Reykjavíku, když se do něj konečně dostávám. Sláva českých tunelářů nám dělá dobrou vizitku, což rozhodně není na škodu, a coby člověk, který ví o fotbale výrazné kulové, to vítám jako dobrý společenský icebreaker. Dobrá, ten Islanďan byl ve skutečnosti Slovák, ale to nevadí. Nemusíme mluvit o fotbale. Slováci tu mají také něco vlastního. Kapucín Dávid Tencer z Nové Baně se stal před třemi lety islandským biskupem a slovenští kapucíni českým tunelářům pravidelně světí sochu sv. Barbory u vjezdu do tunelu. Barborka je důležitá - dává pozor, aby se nikomu nic nestalo.
Jak mi vysvětluje veteránský geolog Eda, v tunelu žádná velká překvapení nečekají. Island je čitelného vulkanického původu. Bazalt, bazalt, bazalt. Občas měkčí sedimentární jílovitá vrstva, ale obecně vzato hlavně bazalt. A kde je bazalt, tam je pevná skála. Bazaltu důvěřuj, leč skálu prověřuj. Po každém odpalu proto probíhá průzkum čelby, při kterém se zakreslí geologická situace nově odkryté skály. Laserovým skenováním vznikne 3D model, do kterého se vše zanáší. Jde jednak o samotné odhady následující geologie, ale také o nutnost dokumentovat každý krok pro islandské investory. Eda je ze staré školy, k práci používá tužku a papír a na počítač se tváří nevrle. Pod zemí je stará dobrá ruční práce přece jen tou nejspolehlivější metodou.
PO VEČERECH CHLAPI posedávají před televizí, čtou si a debatují. Je v tom trocha Carpenterova filmu Věc - odtržení od civilizace, uprostřed sněhu a zimy, v ubikacích připomínajících vědeckou stanici, člověk jen čeká, kam dopadne zkázonosný meteorit s agresivním mimozemšťanem. Průsmyky jsou zapadané sněhem, další dodávka materiálu bude až za několik týdnů -kdoví, co se do té doby stane. Namísto hororů se ale díváme na Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? a já pravidelně dostávám výklep v ping-pongu.
Po prohře asi tak 251 : 1 odcházím do přilehlé sauny, kde se dozvídám, jak skvěle se běhá k vodopádu a zpátky.
Mezi raziči se najdou nejrůznější povahy, někteří kondičně běhají. Nebo lyžují. Plavou. Podle toho, co příroda v okolí stavby podporuje. A s tím jdou i plány na podnikání ve skialpinistickém průvodcování po Norsku anebo na dlouhodobé usazení na Islandu. Vždyť tu není tak špatně a Islanďané ještě pár těch tunelů budou potřebovat.