Na renovace památek chybí miliardy

  • 01. 10. 2015 | zdroj: Ekonom Téma - Rekonstrukce památek Hana Filipová
  • Zpráva

Žádný z historických objektů není vlastně kompletně zrekonstruován. Na drahém a nikdy nekončícím koloběhu prací ale vydělávají firmy, obce, kraje i jejich obyvatelé.

Téměř stopadesátikilometrová cesta z Prahy do Podkrkonoší končí zhruba mezi Jaroměří a Dvorem Králové. Tam v údolí horního toku Labe leží barokní areál, jehož renovace začala archeologickým průzkumem před čtyřmi lety a jehož brány se znovu otevřely teprve letos na jaře. Během několika málo let do obce, kde žije jen 250 obyvatel, zamířilo více než 600 milionů korun. A do Kuksu se vrátil život.
Zájem o něj je najednou zase obrovský, návštěvnost stoupla skokově. Ještě v roce 2013, tedy poslední rok před rekonstrukcí, navštívilo jen barokní hospital za celý rok 40 tisíc turistů. Letos, první sezonu po obnově, přivítala památka toho stotisícího už v srpnu.
„Kromě toho, ne každý turista si zakoupí vstupenku na jeden z prohlídkových okruhů. Mnoho se jich ve statistice neobjeví. Takže skutečný počet návštěvníků Kuksu je několik set tisíc za rok,“ upozorňuje vedoucí informačního centra Kuks Filip Košťál. I přes obří investice, které Kuks získal z evropských operačních programů, od státu, kraje či samotné obce, však zdaleka nelze mluvit o tom, že by Kuks byl kompletně zrekonstruován. Spousta věcí ještě na svou obnovu čeká, a nejde jen o památky, ale třeba i o nedostatečnou infrastrukturu. „Není tu dost parkovacích míst, je zde nedostatek stravovacích i ubytovacích kapacit,“ popisuje nemoci malé obce Košťál.
Východočeský Kuks je přitom jedním z mnoha historických míst, která se v České republice nacházejí. V takzvaném ústředním seznamu kulturních památek je těch nemovitých zapsáno více než 40 tisíc, 304 je registrováno jako národní kulturní památka. Asi stovku z nich spravuje Národní památkový ústav (NPÚ).
Zrekonstruovat, i když správné slovo je spíše obnovovat, je potřeba takřka všechny. „U žádného z objektů v podstatě nelze říct, že by byl kompletně zrekonstruován. V každém areálu najdeme části, které je nutné nějak opravit,“ potvrzuje mluvčí NPÚ Jana Tichá s tím, že se jedná o nikdy nekončící koloběh prací, především proto, že se obnova rozsáhlých památkových areálů ještě stále nevyrovnala s více než 40 lety zanedbání během minulého režimu.
V posledních dvou letech přitom jen ze seznamu památek určených k rekonstrukci pod správou NPÚ „zmizelo“ pět projektů, které financovaly evropské peníze, konkrétně program IOP. Jednalo se o Národní centrum zahradní kultury v Květné zahradě v Kroměříži, Centrum obnovy památek 20. století ve vile Stiassni v Brně, Národní centrum divadla a tance ve Valticích, právě Kuks – Granátové jablko v areálu hospitalu nebo Schola naturalis – park, zahrady a krajina zámku Veltrusy.

Investice vyměněné za pracovní místa

Vyplatí se vůbec památky renovovat? Částky, které jsou pro opravu památek nutné, jsou obrovské. Stejně jako ty, které už stát do obnovy historických objektů či artefaktů „nastrkal“.
Z údajů, které týdeníku Ekonom poskytlo ministerstvo kultury, vyplývá, že od roku 1992 do konce roku 2014 padlo na rekonstrukce památek v nejrůznějších programech více než 13 miliard korun. A to pouze z rozpočtu resortu kultury. Započítány nejsou žádné další zdroje – vedle evropských a veřejných peněz se často finance shánějí pomocí darů, půjček, nadací, sbírek a podobně.
Přesto to nestačí, nutné jsou další finanční injekce. Památkáři odhadují, že takzvaný vnitřní dluh na zanedbané drobné údržbě je momentálně zhruba 150 milionů korun.
Ani to ale není všechno: zásadní a větší obnovy či rekonstrukce na každém z objektů se pohybují v řádech milionů korun. Kdyby se částky sčítaly, šplhaly by k miliardám až stamiliardám. „Nedávno jsme připravovali téměř 40 projektů k výzvám pro evropský program IROP a částka dosáhla téměř čtyř miliard korun,“ dává příklad mluvčí NPÚ Tichá.
I když může být představa desítek či stovek milionů korun „utopených v památkách“ pro někoho tak trochu děsivá, zásadní je i přínos pro obce a kraje, které následně díky zrekonstruované památce získají. Přemýšlet nad všemi důsledky se vyplatí.
Vezměme si jako příklad zmiňovaný Kuks. Už teď renovace barokního areálu znamená pro obec velké plus: vznikly tu téměř dvě desítky nových pracovních míst, což ve vesnici o 250 obyvatelích není málo.
„Někteří soukromí investoři začali s rekonstrukcí svých nemovitostí, vznikají nové ubytovací kapacity, stávající jednu restauraci doplní dvě další,“ vypočítává Filip Košťál. Do obecní pokladny plynou vyšší příjmy třeba z obecního parkoviště, peníze se pak dají využít na pokrytí nákladů na odvoz odpadu, který turisté vyprodukují.
Podobnou zkušenost má například i broumovský klášter na Náchodsku, kde letos otevřeli nově opravenou část benediktinského kláštera a zahrady. Celá akce stála zhruba čtvrt miliardy korun, největší část prostředků získalo opatství z fondů Evropské unie a národních zdrojů. Podíleli se ale i dárci a soukromí donátoři, přesto další prostory čekají na obnovu, a to včetně nejcennějších částí kláštera – kostela, sakristie, refektáře a knihovny. „Odhadnout celkové náklady by bylo obtížné, ale bude se jednat o stovky milionů,“ říká Jan Školník ze Vzdělávacího a kulturního centra Klášter Broumov. Obří investice se ale i tady začíná vyplácet. Jan Školník přiznává, že revitalizace přinesla zvýšený zájem veřejnosti i turistů. Pro město i region je přínosné, že se zvýšil počet přenocování v regionu a logicky i tržby ve službách a maloobchodu, což potenciálně generuje nová pracovní místa. „Odhadujeme, že už v této chvíli se bude jednat až o desítky milionů korun ročně ekonomického dopadu v rámci České republiky, a to bez započítání stavební obnovy,“ myslí si Školník.

Rekonstrukce jako image

Ekonomické ukazatele památkového fondu sleduje pečlivě i ministerstvo kultury. A to hlavně v návaznosti na cestovní ruch, na ekonomické přínosy obnovy pro státní rozpočet a státní politiku zaměstnanosti. Kultura zejména ve spojení s cestovním ruchem přináší do státní pokladny nezanedbatelné finanční prostředky. Prostřednictvím daní, odvodů na sociálním a zdravotním pojištění, pobytových a kulturních poplatků je i významným přispěvatelem veřejných rozpočtů. „Nedávná studie KPMG odhadla, že každých 100 korun výdaje turisty generuje téměř 41 korun veřejných přínosů,“ cituje mluvčí ministerstva kultury Simona Cigánková jednu ze statistik vypracovanou poradenskou firmou.
Turismus má pozitivní vliv na zaměstnanost nejen přímo v oboru, ale i v návazných službách a tím pak dochází k výrazným úsporám veřejných výdajů, jako jsou třeba sociální dávky typu podpora v nezaměstnanosti nebo životní minimum.
Přínos mají renovace i pro společnosti, které se na nich podílejí. Koloběh funguje stále stejně: firma vysoutěží zakázku, může zaměstnat více lidí, na odvedené práci vydělá, následně zaplatí za zaměstnance povinné odvody, svým lidem dá výplatu, ti mohou utrácet, vydělávají služby i obchodníci… Peníze se v ekonomice točí, hospodářství roste.
Pro velké stavební firmy nejsou rekonstrukce památek sice jádrem jejich podnikání, přesto se do výběrových řízení zapojují. Často je to i otázka prestiže a zvýšení image firmy. Všichni oslovení odborníci se pak shodují na tom, že obnova kulturních památek je vždy náročná, protože se v ní setkávají požadavky vlastníka a investora s podněty architektů a projektantů s požadavky památkové ochrany, technologickými možnostmi a řadou předpisů. „Ne každý dokáže splnit přísné požadavky památkové péče, hlásily se nám ale i velké firmy zvučných jmen. Svou roli však mohla sehrát i skutečnost, že výběrová řízení byla vypsána ještě v době hospodářské krize,“ poukazuje na zajímavý fakt Filip Košťál z Kuksu.
Přesto se kromě malých firem, které mají na renovacích památkově chráněných objektů založený svůj byznys, výběrových řízení účastní i velké společnosti, jejichž gros podnikání je úplně jinde, například Hochtief nebo Metrostav.
V Hochtiefu připadá na rekonstrukce památek z ročního dvoumiliardového obratu divize pozemních staveb zhruba 10 až 15 procent, u Metrostavu jsou to z dvacetimiliardového obratu procenta zhruba dvě, což je 400 milionů korun.
Finanční objemy zakázek se samozřejmě liší případ od případu – od drobných rekonstrukcí v řádech stovek tisíc či jednotek milionů až k významným projektům za miliardu. „Největší problémy jsou většinou s výběrovými řízeními.
Ani vítězství v nich neznamená podpis smlouvy a následnou realizaci,“ přiznává komplikace František Polák z Metrostavu.
S tím souhlasí i památkový ústav: problémy podle Jany Tiché působí hlavně zbytnělá administrace a byrokracie spojená s řízením grantů a dotací, především těch evropských. Teď je kromě toho podle Hochtiefu na trhu v podstatě nedostatek velkých projektů v řádech stovek milionů korun, protože jeden z evropských dotačních programů končí a druhý ještě nebyl pořádně odstartován.

Nejlevnější není nejlepší

Další komplikace následují: v Hochtiefu odhadují, že zhruba u jedné zakázky z deseti dochází k tomu, že zadavatel podcení odhadované náklady a následně obdrží nabídky, které jeho rozpočet překračují. Pak se soutěž buď zruší celá, nebo opakuje. Příkladem může být třeba rekonstrukce historické budovy Národního muzea v Praze: Metrostav ve sdružení s partnery Průmstav a IMOS zvítězil ve výběrovém řízení, ale vzhledem k odvolávání neúspěšných konkurentů k antimonopolnímu úřadu trvalo zahájení rekonstrukce za 1,35 miliardy korun několik let. „A nyní máme 42 měsíců na to, abychom objekt zrekonstruovali,“ popisuje časový tlak Polák.
V podstatě totéž, tedy jak problematické památkové zakázky jsou, popisoval nedávno v Ekonomu i umělecký kovář Ondřej Šimek. V České republice je podle něj i kvůli dotacím „přerestaurováno“. Na projekty sice padnou velké částky, ale vždy se spěchá, aby se peníze včas vyčerpaly. Často i na úkor kvality. Podobně, jako to funguje na silnicích: v největších mrazech silničáři často pracují naplno, i když obnova za nízkých teplot většinou znamená nekvalitní „výrobek“. Jenže evropské peníze je potřeba vyčerpat do daného termínu, počasí navzdory.
Další a určitě ne poslední komplikací, která ale netrápí jen péči o památky, je pak nejnižší cena jako klíčové hledisko veřejných zakázek. „Jako by nechali restaurovat dílo od Michelangela někoho, kdo je nejlevnější. Ale to by měl přece dělat ten nejlepší, a logicky tedy i nejdražší,“ myslí si umělecký kovář Ondřej Šimek. Potvrzují to i další oslovení odborníci a stavaři. „Rekonstrukce památek je vždycky časově a finančně náročnější. Musí se využívat specializované technologie, vše je pracnější, visí nad tím archeologický či památkový dohled. To vše má dopad na cenu díla i čas realizace,“ dodává Michal Talian z Hochtiefu.
Při renovaci památek a kulturních artefaktů ale nejde jen o okamžité finanční benefity. Kromě záchrany historických objektů jde o změnu atmosféry v daném místě, v regionu. Třeba Královédvorsko, kde leží zmiňovaný Kuks a které se dodnes potýká s útlumem textilní výroby v 90. letech a stálo roky na okraji zájmu větších investorů, má teď velkou příležitost stát se zajímavou turistickou destinací. Kromě Kuksu je dalším lákadlem ZOO Dvůr Králové, Braunův Betlém, na jehož obnově se již pracuje, či Labská stezka. Výhodná je i samotná poloha na budoucím dálničním tahu z Prahy do Krkonoš a dále do Vratislavi.
Toho chtějí využít lidé sdružení v projektu Vize Kuks 2015–2020. Na dalších pět let už mají připravené či rozjeté nové projekty, které mají do malebné obce přinést nejen další peníze, ale hlavně oživení.
Potřeba bude ale nejméně dalších 100 milionů korun: jen oprava mostu na spadnutí, jediné cesty přes Labe, si vyžádá čtyři miliony. Přitom bez něj by celá rekonstrukce Kuksu přišla vniveč. Kvůli rozmachu cyklistiky v okolí, za rok přijelo do Kuksu 100 tisíc cyklistů, se za 15 milionů chystá vybudování úschovny kol v bývalé hasičské zbrojnici, prodloužena by měla být i Labská cyklostezka zhruba za 30 milionů korun. A další milionové investice si vyžádají i samotné historické objekty.