Práce v hospici se musí dělat hlavně srdcem

  • 26. 10. 2015 | zdroj: Prachatický deník Prachaticko MIROSLAV FUCHS
  • Zpráva

ROZHOVOR: „Finančně to rozhodně zajímavá práce není, nikdo z nás do toho také z toho důvodu nešel a myslím si, že to ani nelze,“ říká MUDr. Petr Koptík

Prachatice – Kdyby se v roce 1998 neotevřel hospic v Plzni, dost možná by si ten v Prachaticích nepřipomínal letos desáté výročí od svého otevření. Na myšlenku zabývat se zřízením takového zařízení v Prachaticích přivedla doktora Petra Koptíka jeho maminka, profesí lékařka, která se byla v Hospici svatého Lazara v Plzni podívat. Líbilo se jítam a vlastně svým nadšením pro věc v dobrém slova smyslu nakazila i MUDr. Petra Koptíka, spoluzakladatele občanského sdružení, které prosadilo myšlenku hospice v Prachaticích a dokázalo ji dotáhnout až do jeho otevření.

* I když smysl očkování je spíše něčemu zabránit, ve Vašem případě a s myšlenkou hospice v Prachaticích to bylo přesně naopak. Takže jak to bylo?

Maminka se byla podívat v Hospici svatého Lazara v Plzni a poté přijela za námi do Prachatic na Velikonoce. Vyprávěla mi něco o tom, jak to vypadá, jak byla nadšená a pronesla myšlenku, že by bylo hezké, kdyby byl hospic i v Prachaticích. Tehdy jsem to bral trochu jako informaci jedním uchem tam, druhým ven, takže jsem se nějaký čas této myšlence vlastně vůbec nevěnoval.

* Tak úplně ale tahle myšlenka nezapadla, kdy jste se k ní vrátil?

Čas plynul a jednou jsme stáli před prachatickým kostelem spolu s bývalým panem kaplanem Šimákem. „Hele, Petře, v Krumlově je přednáška Marie Svatošové, jeď se tam podívat, je to o hospicích,“ povídal mi. Divil jsem se, proč já a co to má se mnou společného. Když jsem ale pak o tom přemýšlel, říkal jsem si, že to asi tak má být. Vydal jsem se tam, vyslechl si přednášku a potom jsem šel za Marií Svatošovou. Dodnes slyším, jak jí povídám: „Paní doktorko, co bych měl udělat pro to, aby u nás v Prachaticích vznikl hospic?“ Vlastně jsem ani nevěděl, proč to vlastně říkám. Ona to vzala velmi vážně a doporučila mi, jestli to myslím vážně, měl bych začít od lidí, na peníze se v tuhle chvíli prý tolik ohlížet nemám, pak prý se uvidí. Vrátil jsem se domů a začal o celé věci přemýšlet. Během prvních setkání s lidmi, kteří na počátku byli, jsem slyšel jejich příběhy, jak se ke stejné myšlence dostali oni. Začátky byly velmi hezké, byly o nadšení, o lásce k věci a o srdci, které to celé táhlo. V té době to vůbec nebylo o penězích. Pokud by tam měly být, pak lidé, které jsme oslovovali v dalších letech, by z hlediska pragmatického vnímání museli říct, že je to ztracený projekt, do kterého se nemáme vůbec pouštět. Ale jen proto, že jsme byli mladí nadšenci se srdcem, všechno se potom rozhýbalo. Musím říci, když se ohlédnu zpět, že to pro mne byla škola Ducha svatého.

* Zrod Hospice sv. Jana N. Neumanna je spojen s občanským sdružením, kdo byli jeho zakladatelé?

Občanské sdružení jsme zakládali tři, já, Šárka Hodinová a Václav Kozler, naprosto bezejmenní lidé, neznamenali jsme vlastně vůbec nic. Já jsem pracoval v té době v nemocnici, Šárka Hodinová za sebou také neměla v tomto ohledu naprosto žádné zkušenosti. Vašek Kozler sice pracoval v projekční kanceláři, ale ani on zkušenosti neměl. Nestál za námi ani žádný kapitál. Vždycky jsme šli a někdo nás podpořil, tak jsme si říkali, ano, je to skvělé. Udělali jsme ale dva kroky a někdo nás strašným způsobem zpražil. Vždycky jsme si říkali, že to není možné, když je to tak skvělá myšlenka a mohla by se podařit. Z pohledu věřícího člověka jsme si pak říkali, pane Bože, my nic neznamenáme, sami pro sebe nic nechceme, a jestli Ty chceš, aby to bylo, tak nám nějak pomoz, protože tohle nemáme sami šanci překonat. Hrnul se na nás administrativní aparát, státní správa, žádání o peníze. Pak se zase něco podařilo a zase všechno bylo veselejší, takhle to šlo opakovaně jako na sinusoidě. Nakonec jsme se dostali do bodu, který vypadal velice slibně. V době založení občanského sdružení museli být zakládajícími členy alespoň tři osoby, což byla Šárka Hodinová, Václav Kozler a já. Ministerstvo vnitra nás zaregistrovalo a bylo to. Pamatuji si, že jsme se všichni tři docela báli, netušili jsme, do čeho jdeme. Věděli jsme ale, že musíme žádat o dotaci několika desítek milionů korun, co jsme ale nevěděli, bylo, co nastane, pokud dotaci získáme, nikdo z nás neměl korun, všichni jsme byli někde zaměstnáni. Jako člověk, který má za sebou těch deset let, má zkušenosti, bych do toho dnes už asi znovu nešel. Možná i proto mnozí mnou oslovení přátelé do toho právě z těchto důvodů jít nechtěli. Přesto byla spousta lidí, kteří nám hodně pomáhali. Někteří záhy rozšířili počet členů občanského sdružení, nebo celý projekt a myšlenku všemožně podporovali. Ať to byl Vašek Kozler, Josef Ludačka, Josef Hora nebo Jana Holá, sestra Sebastiana a ještě mnozí další, všem ještě jednou moc děkuji.

* V jakém okamžiku se to podle Vás definitivně zlomilo?

Možná to byla chvíle, kdy jsme se s Josefem Ludačkou účastnili v Českých Budějovicích jednání za účasti médií, na kterém představovaly tři projekty na hospic v jižních Čechách. Jeden byl roky připravován v Milevsku. Byl to krásný projekt novostavby s duchovním zázemím, vše bylo připravené, dokonce mám dojem, že před tím neúspěšně žádali o dotaci. Další projekt byl z Českých Budějovic, měli tam model vyrobený z balzy, krásná novostavba ve tvaru letícího anděla. A pak jsme tam byli my, naprosto nezkušení a neznámí lidé v ruce s něčím, co bylo pouze vyjádřeno srdcem a mluvili jsme o tom, jak by to bylo krásné a jak je naše myšlenka úžasná a jak bychom si to představovali. Závěr z tohoto jednání nebyl žádný, skončilo to. Tehdy oslovená nám pomáhající ředitelka Farní charity v Českých Budějovicích nám za několik dní poslala informaci, že nejlepším projektem z těch tří by byl ten náš. Bohužel byl nejméně připravený. V tu chvíli jsme se opět utvrdili, že to má skutečně význam, znovu jsme pokročili dál, projekt se dotáhl do patřičné podoby a s tím už se dalo něco dělat, shánět finanční podporu.

* Dodnes není vůbec jednoduché zajistit pro již fungující hospic dostatek prostředků na jeho provoz. Začátek shánění peněz na jeho stavbu byl ale asi ještě těžší?

Začali jsme samozřejmě u Boromejek. Od sestry Sebastiany jsme věděli, že jim bude objekt bývalého domova důchodců vrácen v restituci a že nevědí, co by s ním dál dělali, ale že by si tam dokázali představit hospic. Samozřejmě jsme oslovovali s žádostí o finanční podporu všemožné instituce, včetně církevních, ale abychom vůbec mohli žádat i na ministerstvech, potřebovali jsme trochu i záštitu politických představitelů. V té době nám opravdu velice pomohl, a díku mu za to, Miroslav Kalousek. Podporoval nás, svým způsobem táhl a pomohl nám otevřít i ty dveře, do kterých bychom asi jinak nebyli vpuštěni. Ve výsledku jsme se po několika letech příprav dostali do situace, kdy jsme poprvé mohli podat žádost na ministerstvu o dotaci.

* Sám říkáte, že dospět do fáze otevření, nebyla jednoduchá cesta. Jaký to byl pocit předávat jedné z největších stavebních firem v republice Metrostavu staveniště budoucího hospice?

Tehdy jsem si říkal, že budu tím, který na začátku celou věc rozhýbe, někam to dotáhnu, stavba se rozjede, postaví a pak už budu jen z dálky spíše dohlížet. Tak to se mi opravdu nepodařilo. I zahájení stavby pro nás bylo docela těžké, naštěstí se podařilo vybrat firmu, která byla dostatečně silnou finanční záštitou pro realizaci stavby. Byli ochotni jít do obrovského rizika, kdy jsme měli dohodu, že jim budeme schopni uhradit vždy jen určitou část podle toho, jak se nám podaří získat dotace. Musím říci, že jsem rád, že to byla právě tato firma, protože spolupráce s ní byla opravdu skvělá.

* Trochu to připomíná rčení z ruky do úst. Spalo se Vám v té době lehce?

Nespalo. Tedy spíše někdy ano, někdy ne. Vše bylo podle toho, jak jsme se cítili, jak jsme vnímali podporu. Ve chvíli kdy jsme narazili na zavřené dveře a komplikace, bylo spaní opravdu těžké.

* Máte za sebou zkušenosti z interny, záchranné služby, máte vlastní ordinaci praktického lékaře, stíháte ještě pomáhat v hospici, jako zpočátku?

Nastupoval jsem do hospice jako zástupce primáře, ale dnes jsem už jen jeden z ošetřujících lékařů. Je tu tým lékařů, kteří svou práci zvládají velmi dobře a jsou s námi vlastně od začátku, ať už je to paní doktorka Adéeová, Diepoldová, Zemanová.

* Je komplikované zajistit lékařský personál pro hospic?

Bezesporu je. Pan ředitel se snaží, dá se říci, dnes již roky sehnat lékaře, který by u nás pracoval na plný úvazek. Zpočátku jsem se domníval, že to dáme dohromady a lékaře seženeme. Myslel jsem si, že to zvládneme ve složení, ve kterém jsme byli. Nějaký čas to šlo, ale lékaři měli ještě k tomu vlastní ordinace. Přesto jsme se snažili pokrýt služby tak, aby vždy byl někdo dopoledne i odpoledne a večer. Troufnu si říci, že jsme v té době byli snad jediný hospic, který měl zajištěnu dvaceti čtyř hodinovou službu pokrytou lékařem. V jiných hospicích řešili odpolední služby tím, že tam zajížděla záchranná služba. To jsme ale nechtěli, proto vždy jeden z nás, kdo měl denní, pokryl i noční službu. Dalo se to, protože jsme malé město a dojezdové vzdálenosti jsou prakticky minimální. Ale k vaší otázce, sehnat lékaře pro hospic je skutečně velmi těžké. Možná i proto, že obor paliativní medicína není úplně oborem pro mladé lékaře lukrativním nebo zajímavým. Takový člověk musí být skutečně vnitřně osloven, pak může fungovat.

* Zmínil jste, že pro začínajícího mladého lékaře to není právě zajímavý obor. Hraje v tom roli nedostatek zkušeností, vyzrálosti, odbornosti, ale i finančního ohodnocení?

Myslím si, že je to od všeho trochu. Co se týká financí, každý rok má pan ředitel plné ruce práce, aby z vícezdrojového financování sehnal peníze na další rok provozu hospice. Největší náklady jsou vždy spojeny s mzdovými náklady. Lékaře, který by tu pracoval, musí nějak zaplatit, nemůže mu dát výrazně nízký, ale ani výrazně vysoký. Takže finančně to rozhodně zajímavá práce není, nikdo z nás do toho také z toho důvodu nešel a myslím si, že to ani nelze. Pokud to budete dělat pro peníze, pak v hospici vyhoříte. Pokud se týká zkušeností, to je částečně pravda. Vezmu­li to na nás, kteří jsme zde začínali, pak jsme měli zkušenosti z gynekologie, interny, praktického lékařství. Spíše to je obecně o zkušenosti medicínské, ale především o zkušenosti lidské, o tom, jak je ten který konkrétní lékař schopen a ochoten se přiblížit k nemocnému pacientovi. To vás nikde nenaučí, nejde to ani získat zkušenostmi, s tím se asi člověk rodí. Když pak má možnost to uplatnit, pak je hospic to pravé místo.

* Není to do určité míry dáno i tím, že lékař má jaksi vnitřně zakódováno, že by měl pacienta především léčit a uzdravovat a o tom hospic z medicínského hlediska až tak není?

Možná to do nás, jako lékařů, bylo na škole podvědomě vtloukáno. Samozřejmě je to důležité a proto na medicínu člověk jde. Touha každého z nás, kdo se na medicínu hlásí, je možnost někomu pomoci. Na druhou stranu spojení léčit a někomu pomoci ještě nemusí nutně znamenat i někoho vyléčit. V hospici léčíme a pomáháme, i když je fakt, že nevyléčíme. Pokud se dostane člověk do stavu, kdy nemoc vyhrává nad medicínou a jím samým, snažíme se mu v hospici pomáhat od útrap, projevů nemoci zmírněním obtíží, tím ho de facto léčíme. Paliativní medicína je způsob léčby a určitě není nezajímavá.

* Jak se za posledních deset let změnilo vnímání hospice lékařskou veřejností?

Od samého začátku jsme se snažili dělat osvětu, ať už mezi laickou veřejností, nebo i mezi lékaři. Ne úplně vždy se nám to dařilo. U laické veřejnosti vyhrávala osobní zkušenost. Pokud hospicem prošel někdo z jejich blízkých, svou zkušenost pak prezentovali dál. To je z mého pohledu za posledních deset let asi největší pomoc, jak hospic prezentovat. Pro odbornou veřejnost jsme se snažili dělat různé semináře, letákovou kampaň. Sám jsem se v té době snažil vcítit do lékařů, abych pochopil, co vlastně od nás potřebují vědět. Představoval jsem si, že lékař, pokud už vůbec přijde na setkání, kde se prezentuje hospic a paliativní péče, už určitý zájem o problematiku má. Než se k tomu zájmu propracoval, musel sám ujít opravdu velký kus cesty.

* Byla pro vás výhoda začít v hospici jako praktický lékař a pomáhá Vám to v další propagaci paliativní medicíny u odborné veřejnosti i u jiných praktických lékařů?

V tomto ohledu to pro mne výhoda bezesporu byla a je. Nicméně každý praktický lékař se může zúčastnit každoroční konference, může do hospice kdykoliv přijít, může zde být na stáži, čerpat zkušenosti. Je to jen o tom, zda má konkrétní lékař zájem načichnout hospicovou myšlenkou.

* Je takový zájem?

Velmi malý. Je to asi proto, že je málo lékařů na to, jaká je jejich vytíženost a na to, co vše by měli zvládat. Do určité míry nastává jejich přetížení a vyhoření. Nemám na mysli konkrétní lékaře v hospici, ale lékařský stav obecně.

* Změnilo se za posledních deset let v pozitivním vnímání hospice prachatickou veřejností?

Myslím si, že určitě ano. Za sebe, jak alespoň vnímám zpětnou vazbu, troufnu si říct, že si stojím za tím, když řeknu ano.

* Co byste Hospici sv. Jana N. Neumanna popřál do dalších deseti let?

Celý hospic, a teď budu na chvíli hovořit jako věřící člověk, si pán Bůh nějakým způsobem vedl, aby vznikl, a je na něm, aby šel s hospicem dál. Myslím si, že je to ale i vidět. Některé jiné hospice prožily krkolomné převraty. U nás se stále snažíme držet, že stojí na lidech. Takže hospici přeji, aby i nadále na lidech stál, přestože to bez peněz nejde. Popřál bych mu, aby měl kolem sebe stále lidi se srdcem otevřeným plným lásky, to je to nejdůležitější především pro naše pacienty.