Aktivisté prosadili cyklostezky. Ale jezdí jim tam lidé

  • 29. 10. 2015 | zdroj: Mladá fronta DNES Názory Výstřel Bohumila Špačka, editora MF DNE
  • Zpráva

Jednoho sychravého podzimního dne – přesně minulý čtvrtek – se stala pozoruhodná věc. Známý cykloaktivista si veřejně postěžoval, že mu vadí cyklisté.
To nepostrádá určitý zábavný rozměr, zejména když se člověk neubrání troše té zlomyslnosti. Ale především to výborně ukazuje, jak to funguje, když se zkříží zájmy, jimž se říká veřejné, s těmi soukromými.
Aktivista Vratislav Filler prosazuje jízdu na kole už roky. Působí ve známé organizaci Auto*Mat, zasedal v komisi pro navrhování cyklostezek, spoluzakládal webové stránky Prahou na kole, mezi cyklisty dost oblíbené.
Mimo jiné i díky dlouholetému trpělivému tlaku lidí, jako je Filler, přibývá cyklistických pruhů v ulicích i speciálních stezek, určených výhradně pro bicykly. Najde se dost těch, komu to leží v žaludku – cyklostezky jsou podle nich zbytečně nákladná záležitost, kterou využívá jen mizivé procento obyvatel měst. Ale i hodně těch, kdo to oceňují – počet cyklistů například v metropoli zvolna stoupá a na kole se teď dá nesporně jezdit bezpečněji než třeba před patnácti lety.
Čím víc cyklostezek a cyklotras, tím lépe, hlásají iniciativy jako Auto*Mat.
Ano. Jenže co když se vám frekventovaná cyklotrasa náhle objeví přímo u chalupy?
A přesně to se stalo Vratislavu Fillerovi.
Jeho rodina má své víkendové útočiště v Sudetech. Kolem domu jim vede malá silnička, která podle Fillera vždycky bývala tak ospalá, že na ní jako kluk pinkával badminton. Místní po ní chodili většinou pěšky, tu a tam opatrně a pomalu projelo auto. Pak „někoho napadlo“, že by tam mohla vést rekreační cyklotrasa, napsal rozmrzelý Filler na zmíněný cyklistický web. Objevily se tam známé žluté směrovky. A k dovršení všeho po ní skutečně začali jezdit lidé na kolech.
Teď už to tam podle aktivisty není jako dřív. Chodci musí být v neustálém střehu, aby je nesrazilo kolo. „Hordy rekreantů“ prý jezdí příliš rychle, neznají to tam, nedávají pozor, nezvoní na zvonek. Navíc nejde o ty správné cyklisty, kteří šetří životní prostředí tím, že místo autem jezdí do práce na kole, jak to prosazuje Auto*Mat – tohle jsou víkendoví jezdci, kteří jezdí jenom pro zábavu. Ono to muselo přijít. Zcela zákonitě. S tím, jak cyklistika získává větší a větší popularitu, z ní rychle mizí nádech elitního klubu.
Bylo to znát už na jaře při slavném průjezdu cyklistů tunelem Blanka. Aktivisté už dlouho pořádají pravidelné demonstrační cyklojízdy, kterými chtějí automobilistům ukázat, že jsou tady taky. Vždy usilovali, aby jich jelo co nejvíc, ale dlouho šlo o stále stejnou partu. Až do letošního dubna. Organizátorům se podařilo zařídit, že se pojede tehdy ještě nedokončeným, ale rozhodně už legendárním pražským tunelem. Přilákali obrovské množství cyklistů – více než pět tisíc.
Na aktivistických webech se pak vedly debaty, že tohle už je příliš. A že ti noví jsou často mamlasové, kteří na tom kole ani neumějí pořádně jezdit.
A tak je to vždycky.
Jako když si někdo postaví první domek v novém satelitním městečku. Nejdřív je tam ticho, výhled má až k lesu. Najednou začnou kolem růst další a další domy, houstne provoz, vrčí sekačky – a už to není úplně ono, sousedé na sebe začnou trochu nevražit.
Anebo jako když emigranti z roku 1948 nemuseli ty, kteří přišli v další vlně o dvacet let později.
Cykloaktivisté se, jako všichni průkopníci před nimi, budou muset smířit s tím, že už to není takové, jak si to původně představovali. Že cyklostezky nejsou jen pro pravověrné, ale pro všechny.
Ono to nebude tak těžké. Stačí si zvyknout na to, že co máte vy, chtějí i jiní.