Mládí vs. praxe: Jaký šéf vyhrává?

  • 05. 11. 2015 | zdroj: Ekonom Hana Filipová Téma - Mladí manažeři
  • Zpráva

Topmanažeři do 35 let jsou dnes už spíše výjimkou. Podle odhadu headhuntera je chce jen pět procent firem.

Byl čerstvě po škole a rozhlížel se po práci. Zakotvil v Metrostavu, kde nikoho neznal, a začal jako asistent ekonoma na stavbě. Ražba tunelů ho uchvátila, doplnil si požadované vzdělání a na stavbě dosahoval na stále vyšší pozice. „Z necelých osmi let, co jsem ve firmě, jsem většinu času pracoval na zahraničních zakázkách,“ říká dnes dvaatřicetiletý Aleš Gothard, který je od května zodpovědný za projekty Metrostavu v regionu severní Evropy. Teď zrovna nositel titulu Mladý manažerský talent do 35 let, který dostal před dvěma lety, šéfuje týmu při stavbě 7,5 tisíce kilometrů dlouhého silničního tunelu na Islandu za 1,5 miliardy korun.
Je jeho příběh ojedinělý? A mají mladí manažeři ještě často přednost před těmi staršími? Chce vůbec skupina takzvaných millennials nebo také generace Y pracovat tak, aby se vyšplhala na nejvyšší posty ve firemních hierarchiích?
Nejrůznější průzkumy, které byly na téma generace Y zpracovány, se shodují, že mladým narozeným zhruba mezi lety 1980 a 1996 méně záleží na penězích než předchozí generaci. Radši prý budou bez práce, než aby trávili čas v nenáviděném zaměstnání. Millennials jsou tak sice výrazně ekonomicky aktivní, vyžadují vyšší životní úroveň a chtějí se uplatnit, ale zároveň tomu nehodlají obětovat svůj osobní a rodinný život.
Do generace Y patří věkem nejen zmíněný Aleš Gothard, ale například také třicátník Karel Kučera, který od loňského října šéfuje agentuře CzechInvest, nebo Michal Strcula. Ten je nejmladším generálním ředitelem banky v Česku a takřka symbolicky vede i toho nejmladšího z bankovních nováčků, Kellnerovu Air Bank. Čtyřiatřicetiletý Strcula dostal černozelenou banku na starost na jaře loňského roku poté, co se původní ředitel Erich Čomor začal věnovat chystané zahraniční expanzi firmy. Strcula vystudoval Vysokou školu finanční a správní a start nové banky sledoval v přímém přenosu už od roku 2009. Když se pak o dva roky později skutečně rozjela, stal se ředitelem divize retailového bankovnictví. Zní to téměř jako neuvěřitelný příběh, ale jeho prezentovaný životopis se zkušenostmi z finančního sektoru jen „hemží“: před příchodem do Air Bank se pět let věnoval strategii, rozvoji obchodu a produktů v různých zemích v rámci skupiny GE Money, předtím čtyři roky pracoval v různých obchodních pozicích v Raiffeisenbank.
Zdá se, že zkušenosti z finančního sektoru Strcula má. Jaké měl ale třeba Martin Roman, když se ve třiadvaceti letech jako čerstvý absolvent právnické fakulty stal ředitelem české pobočky firmy Wolf prodávají cereálie? Hned o dva, respektive tři roky později pak usedl do představenstev hned několika akciovek: milevské Ekoklimy, Janky Radotín, kterou také od svých 25 let vedl jako generální ředitel, nebo Banky Haná. Když mu pak bylo 34, stal se šéfem státního energetického gigantu ČEZ.
Věkem „junior“ nebyl jediným šéfem velké společnosti.
Namátkou: Martin Jahn nastoupil do CzechInvestu jako absolvent VŠE a po pěti letech se stal jeho generálním ředitelem. Bylo mu 29. Jiří Devát začal šéfovat české pobočce Microsoftu v jednatřiceti, Jan Sadil Hypoteční bance v 34 letech a ve stejném věku usedl do ředitelského křesla pojišťovny Kooperativa také Martin Diviš. A našli by se jistě i další.

Junioři už přednost nemívají

V průběhu 90. let a na přelomu tisíciletí měli absolventi vysokých škol k místům v nejvyšším vedení firem zřejmě o něco snazší přístup než dnes. Podniky hledaly lidi nezatížené členstvím ve straně, alespoň trochu jazykově vybavené. „Angličtina byla ze dne na den velmi žádaná, zvládaly ji lépe mladší generace. Dalším problémem byly technologie, s čímž se také lépe popasovali mladší,“ vzpomíná výkonný ředitel personální a poradenské společnosti Hays Ladislav Kučera.
Teď je situace jiná. Mladí generální ředitelé nejsou pravidlem a manažeři ve věku 30 až 35 let nejsou dominantním „živočišným druhem“. „Je to spíše výjimečný jev. Ve vyšších pozicích se očekává určitá míra zkušeností a ta se získává hlavně praxí,“ myslí si headhunter Zdeněk Kaufmann, který před lety založil svou pražskou kancelář s cílem „lovit“ pro firmy ty nejlepší kandidáty do nejvyšších pater jejich byznysu. Podle jeho odhadu a zkušeností jsou manažeři ve věku 30 až 35 let vyhledáváni jen asi pěti procenty firem. Obvykle jsou výjimkou manažeři v oboru informačních technologií.
„Tady není zvláštností ani manažer pod 30 let, naopak ve strojírenství dávají podniky přednost staršímu, a to nejen kvůli zkušenostem, ale i kvůli kolektivu, který by měl s respektováním mladšího podřízeného potíž,“ myslí si majitelka a šéfka personální agentury Advantage Consulting Olga Hyklová, která mimochodem vlastní byznys rozjela ve svých 26 letech.
Poptávka po starších, a tedy zkušenějších manažerech se podle Hyklové zvedla obecně napříč celým českým pracovním trhem. Důvod? Současná generace 50+ je mnohem aktivnější, zdravější, mentálně stále velmi mladá, a navíc může nabídnout čas. Bez malých dětí se může naplno věnovat kariéře.
Jak ale ze své praxe vysledovala Hyklová, zřejmě nejžádanější jsou manažeři mezi 35 a 40 lety. Je to logické: člověk má 10 až 15 let zkušeností, ale přitom stále dost energie a odhodlání zvládnout vysokou pozici. „Nepotřebuje si, jak často slyším na pohovorech, ještě odpočinout,“ dodává Hyklová.
Kromě toho vyšší manažerská pozice často vyžaduje mnohdy tvrdá a nekompromisní rozhodnutí a s přibývajícím věkem člověk bere ohledy na okolí mnohem více než pouze na byznys nebo firmu. „Mladší manažeři jsou pak vybíráni například firmami v problémech, kdy takovýto člověk pracuje jako krizový manažer,“ vysvětluje preference majitelů podniků Hyklová. Příkladem může být například Zdeněk Šmejkal, jeden ze spoluvlastníků společnosti M. L. Moran, která stála za transformací mnoha tuzemských společností. Jako krizový manažer spolu s kolegou Václavem Novákem provedl Šmejkal, když mu bylo 28 let, například restrukturalizaci ocelářského holdingu Vítkovice a dalších podniků.

Vysokoškoláci bez respektu

Od 90. let se zásadně změnila struktura a organizace většiny firem, stejně jako ekonomické prostředí. Většina společností přestala žít v uzavřeném českém světě a začala se více orientovat na zahraniční trhy. Se všemi změnami ale pak nutně souvisely i jejich nové, jiné potřeby – tedy jak by měl kandidát na danou pozici „vypadat“ a co má umět. „Řadu mladých manažerů vidíme kromě IT a inženýringu také v centrech sdílených služeb a retailu. Platí tu, že schopný kandidát se na vedoucí pozici vypracuje v horizontu dvou až pěti let,“ myslí si Ladislav Kučera z Hays.
To je i případ Jitky Jaškové. Do energetického molochu s názvem ČEZ přišla jako běžný specialista, tedy na nejnižší pozici. Teď je jí 29 a je manažerkou útvaru řízení výkonnosti zahraničních majetkových účastí podniku. „Většina manažerů, které znám, je v průměru určitě starší než já. Řekla bych, že doba se změnila,“ popisuje své zkušenosti Jašková, „hodně vysokoškoláků si po ukončení studia myslí, že jsou připraveni ukázat světu, co umí, a to bez jakéhokoliv náznaku respektu nebo pokory. Pak často narazí, protože na trhu proti nim stojí lidé s nepřenositelnou zkušeností a v dnešní době už také se stejnou úrovní teoretické i jazykové průpravy, kteří jsou přirozeně pro zaměstnavatele zajímavější.“ Personalistka Olga Hyklová ale oponuje, že jazyková vybavenost je stále největším problémem a právě v této oblasti je neskutečný rozdíl.
Zatímco pro mladší generaci je to už automatická záležitost, protože jazyky se učí od dětství, jezdí na brigády do zahraničí, v zaměstnání využívají cestování na jiné pobočky, tak starší lidé tuto výhodu již těžko doženou. „Dost často navíc musí pracovní pohovor už v cizím jazyce absolvovat a nastává další problém, kterým je sebevědomí,“ pokračuje Hyklová.
Když mladý člověk neumí až tak dobře anglicky, tak se „toho“ stejně nebojí; zatímco staršího, když si není jistý perfektní angličtinou, zradí často nejistota.
Ze své pozice personalistky umístila zatím zřejmě nejmladšího uchazeče o zaměstnání na vysokou manažerskou pozici ve věku 26 let. Tehdy splňoval všechny požadavky, měl charisma a věděl, jak dál posunout tým a motivovat ho tak, aby dosáhl stanovených cílů. „Dnes je ve firmě tři roky a má nabídku jít pracovat do Německa na centrálu své mateřské IT firmy,“ vzpomíná na svého „benjamínka“ Hyklová.

Ideál neexistuje

To, zda je věk překážkou, nebo naopak výhodou v kariéře, nedokážou jednoznačně rozhodnout oslovení mladí manažeři ani personalisté. Výhodu nejspíš mají firmy, které se dlouhodobě snaží vychovávat si své vlastní lidi, budoucí nástupce, a zajistit tím kontinuitu svého fungování. „Mladí jsou k tomu ideální, jsou ještě tvární,“ usmívá se Aleš Gothard. Jitka Jašková přiznává, že jí proti starším kolegům chybí historická znalost, zkušenost a právě v ČEZ, tedy firmě s dlouhou historií, je to znát. Spousta situací, které se řeší, se už v minulosti často nejednou probírala. „Stává se, že věnuji čas nějakému úkolu a pak mi starší kolega řekne: To ses měla zeptat, to už tu bylo před x lety,“ směje se Jašková s tím, že ale na druhou stranu není mladší manažer uzavřený v bublině „to už jsme dělali“ a dokáže často přijít na nový, lepší a efektivnější přístup.
Headhunter Zdeněk Kaufmann zase tvrdí, že v současné době je mnohem více než dříve kladen důraz na dlouhou kariérní historii, loajálnost a manažerskou zdatnost. A tak se na nejvyšších postech očekávají nejen zkušenosti, které se získávají hlavně praxí, ale i třeba působením v různých společnostech napříč trhem. I proto zřejmě nejmladším manažerem, kterého „umístil“ na pracovním trhu, byl pětačtyřicátník.
Existuje tedy někdo jako ideální ředitel? Za prvé: věk nerozhoduje. A další podmínky? Šéfem musí být jednoznačně „leader“ s přirozenou autoritou a schopností vést lidi. Skvělý přehled v oboru, zájem a schopnost naslouchat podřízeným nebo konstruktivní řešení problematických situací jsou samozřejmostí.
„Neméně důležitá je vize – vědět, čeho a jak chci dosáhnout,“ přidává další bod do typologie šéfů Ladislav Kučera a Olga Hyklová dodává: „Neřeší konflikt se zaměstnancem před ostatními; jde příkladem; ví, kam jde, a umí strhnout i ostatní; je přirozeně respektován; není náladový; je férový.“
I v tomto případě nejspíš platí, že v reálném životě ideál nejspíš neexistuje. A dala by se asi použít věta bývalého premiéra Jiřího Paroubka: „Kdo z vás to má?“

***

37

Průměrně v tomto věku jsou nejžádanější manažeři na českém pracovním trhu. Výjimkou v IT není manažer pod 30 let, ve strojírenství mají přednost starší.

Jaký je ideální šéf?

• Je „leader“ s přirozenou autoritou.
• Má schopnost vést lidi.
• Má skvělý přehled v oboru.
• Má vizi – ví čeho a jak chce dosáhnout.
• Umí nalézt konstruktivní řešení problémů.
• Má zájem naslouchat.
• Neřeší konflikty se zaměstnancem před ostatními.
• Jde příkladem.
• Ví, kam jde, a umí strhnout ostatní.
• Není náladový a je férový.