Napsali o nás

Smlouvu na výstavbu dvacetikilometrového úseku rychlostní komunikace S7 Gdaňsk (Polsko) za 9 mld. Kč podepsali začátkem října zástupci firmy Metrostav a.s. a GDDKiA (obdoba Ředitelství silnic a dálnic).
Největší česká stavební firma nabídla ve výběrovém řízení, jehož se účastnilo celkem deset uchazečů, nejlepší cenové i termínové podmínky, ale také záruku za dílo. Projekt by měl být hotov do října 2018.
V neposlední řadě mělo vliv na vítězství v tendru dobré jméno firmy, které získala na předchozích stavbách u našich severních sousedů. Těmi byly např. výstavba protipovodňových opatření na Kladské Nise, most v Chelmeku, ale zejména rekonstrukce pětikilometrového silničního průtahu S8 Varšavou včetně mostu generála Stefana Grota-Roweckiego.
Společný česko-polský tým řídil Ing. Radim Čáp, který povede i novou stavbu v Pomořansku. „Jsem přesvědčen, že jako společnost s rozsáhlými zkušenostmi v budování silniční infrastruktury zvládneme práce bez závažnějších problémů a podle plánu. Hlavním cílem tohoto projektu je zlepšit komfort a bezpečnost dopravy pomocí výstavby čtyřproudové rychlostní komunikace. Hlavní trasa o délce 20,5 km je převážně vedena přes neúnosné podloží tvořené deltou Visly. Součástí projektu je kilometrový most přes Vislu v hodnotě přibližně 1,1 mld. Kč a jedenáct různých technologií zlepšování podloží v hodnotě zhruba 4 mld. Kč,“ zdůrazňuje Ing. Čáp.
Vzhledem k tomu, že firma usiluje o další zakázky v této zemi, založila v ní dceřinou společnost, která se jmenuje Metrostav Polska Spolka Akcyjna a jejím ředitelem je právě Radim Čáp. Jejím prvním projektem by měla být rekonstrukce silnice Marsa-Žolnierska ve Varšavě za miliardu korun, kde nabídla nejlepší podmínky.
Generální ředitel českého stavebního lídra Ing. Pavel Pilát zdůrazňuje: „Tuzemský trh byl v minulých šesti letech v destrukci. Abychom udrželi dlouhé roky budované odborné týmy, byli jsme nuceni hledat příležitosti v cizině. I když je stavařina těžko exportovatelná, představují v současnosti tržby Metrostavu v zahraničí (bez dceřiných společností) již více než 20 % celkových výkonů. Pracujeme nebo jsme v nedávné minulosti pracovali na Islandu, v Norsku, ve Finsku, Bělorusku, na Slovensku a dalších zemích.
Zatím nejnovějším výsledkem expanze do zahraničí je založení Metrostav Ankara Insaat Taahhüt Sanayi Ve Ticaret Anonim Sirketi, což je celý název společného podniku, který firma založila v Turecku s tamní firmou Ankara Insaat.

Metrostav podepsal smlouvu na výstavbu silnice S7 v Polsku

Topmanažeři do 35 let jsou dnes už spíše výjimkou. Podle odhadu headhuntera je chce jen pět procent firem.

Byl čerstvě po škole a rozhlížel se po práci. Zakotvil v Metrostavu, kde nikoho neznal, a začal jako asistent ekonoma na stavbě. Ražba tunelů ho uchvátila, doplnil si požadované vzdělání a na stavbě dosahoval na stále vyšší pozice. „Z necelých osmi let, co jsem ve firmě, jsem většinu času pracoval na zahraničních zakázkách,“ říká dnes dvaatřicetiletý Aleš Gothard, který je od května zodpovědný za projekty Metrostavu v regionu severní Evropy. Teď zrovna nositel titulu Mladý manažerský talent do 35 let, který dostal před dvěma lety, šéfuje týmu při stavbě 7,5 tisíce kilometrů dlouhého silničního tunelu na Islandu za 1,5 miliardy korun.
	Je jeho příběh ojedinělý? A mají mladí manažeři ještě často přednost před těmi staršími? Chce vůbec skupina takzvaných millennials nebo také generace Y pracovat tak, aby se vyšplhala na nejvyšší posty ve firemních hierarchiích?
	Nejrůznější průzkumy, které byly na téma generace Y zpracovány, se shodují, že mladým narozeným zhruba mezi lety 1980 a 1996 méně záleží na penězích než předchozí generaci. Radši prý budou bez práce, než aby trávili čas v nenáviděném zaměstnání. Millennials jsou tak sice výrazně ekonomicky aktivní, vyžadují vyšší životní úroveň a chtějí se uplatnit, ale zároveň tomu nehodlají obětovat svůj osobní a rodinný život.
	Do generace Y patří věkem nejen zmíněný Aleš Gothard, ale například také třicátník Karel Kučera, který od loňského října šéfuje agentuře CzechInvest, nebo Michal Strcula. Ten je nejmladším generálním ředitelem banky v Česku a takřka symbolicky vede i toho nejmladšího z bankovních nováčků, Kellnerovu Air Bank. Čtyřiatřicetiletý Strcula dostal černozelenou banku na starost na jaře loňského roku poté, co se původní ředitel Erich Čomor začal věnovat chystané zahraniční expanzi firmy. Strcula vystudoval Vysokou školu finanční a správní a start nové banky sledoval v přímém přenosu už od roku 2009. Když se pak o dva roky později skutečně rozjela, stal se ředitelem divize retailového bankovnictví. Zní to téměř jako neuvěřitelný příběh, ale jeho prezentovaný životopis se zkušenostmi z finančního sektoru jen „hemží“: před příchodem do Air Bank se pět let věnoval strategii, rozvoji obchodu a produktů v různých zemích v rámci skupiny GE Money, předtím čtyři roky pracoval v různých obchodních pozicích v Raiffeisenbank.
	Zdá se, že zkušenosti z finančního sektoru Strcula má. Jaké měl ale třeba Martin Roman, když se ve třiadvaceti letech jako čerstvý absolvent právnické fakulty stal ředitelem české pobočky firmy Wolf prodávají cereálie? Hned o dva, respektive tři roky později pak usedl do představenstev hned několika akciovek: milevské Ekoklimy, Janky Radotín, kterou také od svých 25 let vedl jako generální ředitel, nebo Banky Haná. Když mu pak bylo 34, stal se šéfem státního energetického gigantu ČEZ.
	Věkem „junior“ nebyl jediným šéfem velké společnosti.
Namátkou: Martin Jahn nastoupil do CzechInvestu jako absolvent VŠE a po pěti letech se stal jeho generálním ředitelem. Bylo mu 29. Jiří Devát začal šéfovat české pobočce Microsoftu v jednatřiceti, Jan Sadil Hypoteční bance v 34 letech a ve stejném věku usedl do ředitelského křesla pojišťovny Kooperativa také Martin Diviš. A našli by se jistě i další.

Junioři už přednost nemívají

V průběhu 90. let a na přelomu tisíciletí měli absolventi vysokých škol k místům v nejvyšším vedení firem zřejmě o něco snazší přístup než dnes. Podniky hledaly lidi nezatížené členstvím ve straně, alespoň trochu jazykově vybavené. „Angličtina byla ze dne na den velmi žádaná, zvládaly ji lépe mladší generace. Dalším problémem byly technologie, s čímž se také lépe popasovali mladší,“ vzpomíná výkonný ředitel personální a poradenské společnosti Hays Ladislav Kučera.
	Teď je situace jiná. Mladí generální ředitelé nejsou pravidlem a manažeři ve věku 30 až 35 let nejsou dominantním „živočišným druhem“. „Je to spíše výjimečný jev. Ve vyšších pozicích se očekává určitá míra zkušeností a ta se získává hlavně praxí,“ myslí si headhunter Zdeněk Kaufmann, který před lety založil svou pražskou kancelář s cílem „lovit“ pro firmy ty nejlepší kandidáty do nejvyšších pater jejich byznysu. Podle jeho odhadu a zkušeností jsou manažeři ve věku 30 až 35 let vyhledáváni jen asi pěti procenty firem. Obvykle jsou výjimkou manažeři v oboru informačních technologií.
„Tady není zvláštností ani manažer pod 30 let, naopak ve strojírenství dávají podniky přednost staršímu, a to nejen kvůli zkušenostem, ale i kvůli kolektivu, který by měl s respektováním mladšího podřízeného potíž,“ myslí si majitelka a šéfka personální agentury Advantage Consulting Olga Hyklová, která mimochodem vlastní byznys rozjela ve svých 26 letech.
	Poptávka po starších, a tedy zkušenějších manažerech se podle Hyklové zvedla obecně napříč celým českým pracovním trhem. Důvod? Současná generace 50+ je mnohem aktivnější, zdravější, mentálně stále velmi mladá, a navíc může nabídnout čas. Bez malých dětí se může naplno věnovat kariéře.
Jak ale ze své praxe vysledovala Hyklová, zřejmě nejžádanější jsou manažeři mezi 35 a 40 lety. Je to logické: člověk má 10 až 15 let zkušeností, ale přitom stále dost energie a odhodlání zvládnout vysokou pozici. „Nepotřebuje si, jak často slyším na pohovorech, ještě odpočinout,“ dodává Hyklová.
	Kromě toho vyšší manažerská pozice často vyžaduje mnohdy tvrdá a nekompromisní rozhodnutí a s přibývajícím věkem člověk bere ohledy na okolí mnohem více než pouze na byznys nebo firmu. „Mladší manažeři jsou pak vybíráni například firmami v problémech, kdy takovýto člověk pracuje jako krizový manažer,“ vysvětluje preference majitelů podniků Hyklová. Příkladem může být například Zdeněk Šmejkal, jeden ze spoluvlastníků společnosti M. L. Moran, která stála za transformací mnoha tuzemských společností. Jako krizový manažer spolu s kolegou Václavem Novákem provedl Šmejkal, když mu bylo 28 let, například restrukturalizaci ocelářského holdingu Vítkovice a dalších podniků.

Vysokoškoláci bez respektu

Od 90. let se zásadně změnila struktura a organizace většiny firem, stejně jako ekonomické prostředí. Většina společností přestala žít v uzavřeném českém světě a začala se více orientovat na zahraniční trhy. Se všemi změnami ale pak nutně souvisely i jejich nové, jiné potřeby – tedy jak by měl kandidát na danou pozici „vypadat“ a co má umět. „Řadu mladých manažerů vidíme kromě IT a inženýringu také v centrech sdílených služeb a retailu. Platí tu, že schopný kandidát se na vedoucí pozici vypracuje v horizontu dvou až pěti let,“ myslí si Ladislav Kučera z Hays.
	To je i případ Jitky Jaškové. Do energetického molochu s názvem ČEZ přišla jako běžný specialista, tedy na nejnižší pozici. Teď je jí 29 a je manažerkou útvaru řízení výkonnosti zahraničních majetkových účastí podniku. „Většina manažerů, které znám, je v průměru určitě starší než já. Řekla bych, že doba se změnila,“ popisuje své zkušenosti Jašková, „hodně vysokoškoláků si po ukončení studia myslí, že jsou připraveni ukázat světu, co umí, a to bez jakéhokoliv náznaku respektu nebo pokory. Pak často narazí, protože na trhu proti nim stojí lidé s nepřenositelnou zkušeností a v dnešní době už také se stejnou úrovní teoretické i jazykové průpravy, kteří jsou přirozeně pro zaměstnavatele zajímavější.“ Personalistka Olga Hyklová ale oponuje, že jazyková vybavenost je stále největším problémem a právě v této oblasti je neskutečný rozdíl.
Zatímco pro mladší generaci je to už automatická záležitost, protože jazyky se učí od dětství, jezdí na brigády do zahraničí, v zaměstnání využívají cestování na jiné pobočky, tak starší lidé tuto výhodu již těžko doženou. „Dost často navíc musí pracovní pohovor už v cizím jazyce absolvovat a nastává další problém, kterým je sebevědomí,“ pokračuje Hyklová.
Když mladý člověk neumí až tak dobře anglicky, tak se „toho“ stejně nebojí; zatímco staršího, když si není jistý perfektní angličtinou, zradí často nejistota.
	Ze své pozice personalistky umístila zatím zřejmě nejmladšího uchazeče o zaměstnání na vysokou manažerskou pozici ve věku 26 let. Tehdy splňoval všechny požadavky, měl charisma a věděl, jak dál posunout tým a motivovat ho tak, aby dosáhl stanovených cílů. „Dnes je ve firmě tři roky a má nabídku jít pracovat do Německa na centrálu své mateřské IT firmy,“ vzpomíná na svého „benjamínka“ Hyklová.

Ideál neexistuje

To, zda je věk překážkou, nebo naopak výhodou v kariéře, nedokážou jednoznačně rozhodnout oslovení mladí manažeři ani personalisté. Výhodu nejspíš mají firmy, které se dlouhodobě snaží vychovávat si své vlastní lidi, budoucí nástupce, a zajistit tím kontinuitu svého fungování. „Mladí jsou k tomu ideální, jsou ještě tvární,“ usmívá se Aleš Gothard. Jitka Jašková přiznává, že jí proti starším kolegům chybí historická znalost, zkušenost a právě v ČEZ, tedy firmě s dlouhou historií, je to znát. Spousta situací, které se řeší, se už v minulosti často nejednou probírala. „Stává se, že věnuji čas nějakému úkolu a pak mi starší kolega řekne: To ses měla zeptat, to už tu bylo před x lety,“ směje se Jašková s tím, že ale na druhou stranu není mladší manažer uzavřený v bublině „to už jsme dělali“ a dokáže často přijít na nový, lepší a efektivnější přístup.
	Headhunter Zdeněk Kaufmann zase tvrdí, že v současné době je mnohem více než dříve kladen důraz na dlouhou kariérní historii, loajálnost a manažerskou zdatnost. A tak se na nejvyšších postech očekávají nejen zkušenosti, které se získávají hlavně praxí, ale i třeba působením v různých společnostech napříč trhem. I proto zřejmě nejmladším manažerem, kterého „umístil“ na pracovním trhu, byl pětačtyřicátník.
	Existuje tedy někdo jako ideální ředitel? Za prvé: věk nerozhoduje. A další podmínky? Šéfem musí být jednoznačně „leader“ s přirozenou autoritou a schopností vést lidi. Skvělý přehled v oboru, zájem a schopnost naslouchat podřízeným nebo konstruktivní řešení problematických situací jsou samozřejmostí.
„Neméně důležitá je vize – vědět, čeho a jak chci dosáhnout,“ přidává další bod do typologie šéfů Ladislav Kučera a Olga Hyklová dodává: „Neřeší konflikt se zaměstnancem před ostatními; jde příkladem; ví, kam jde, a umí strhnout i ostatní; je přirozeně respektován; není náladový; je férový.“
	I v tomto případě nejspíš platí, že v reálném životě ideál nejspíš neexistuje. A dala by se asi použít věta bývalého premiéra Jiřího Paroubka: „Kdo z vás to má?“

***

37

Průměrně v tomto věku jsou nejžádanější manažeři na českém pracovním trhu. Výjimkou v IT není manažer pod 30 let, ve strojírenství mají přednost starší.

Jaký je ideální šéf?

• Je „leader“ s přirozenou autoritou.
• Má schopnost vést lidi.
• Má skvělý přehled v oboru.
• Má vizi – ví čeho a jak chce dosáhnout.
• Umí nalézt konstruktivní řešení problémů.
• Má zájem naslouchat.
• Neřeší konflikty se zaměstnancem před ostatními.
• Jde příkladem.
• Ví, kam jde, a umí strhnout ostatní.
• Není náladový a je férový.

Mládí vs. praxe: Jaký šéf vyhrává?

Jaké další změny čekají Prahu v souvislosti s tunelem Blanka? A jak vypadá krizový uprchlický plán, který magistrát připravuje? To byla témata pro náměstka primátorky a pražského radního pro dopravu Petra Dolínka. Ten byl hostem Štěpánky Duchkové v pořadu K věci.

Krizový uprchlický plán Hlavní město připravuje krizový plán pro uprchlíky. Jak říká radní Petr Dolínek, už teď běží okamžitá pomoc, Praha spolupracuje s Červeným křížem a s dobrovolníky na Hlavním nádraží. „Tak, aby ti, kteří Prahou projíždějí a pomoc potřebují, aby ji také dostali,“ vysvětluje.A co další opatření? „Prosazuji, aby pro rodiny s dětmi byla připravena opatření do budoucna, ale tam nás čeká ještě jednání s vládou. V tuto chvíli se musíme bavit o tom, kolik lidí by mohlo být začleněno. Důležité je, když ti lidé přijdou, dát jim zázemí. Bereme ty lidi jako partnery, ne jako příživníky. A musíme si uvědomit, že dnes, když někdo nosí šátek nebo vypadá jinak, může být verbálně i fyzicky napadán, takže je důležité i bezpečnostní hledisko. Je potřeba být připraven po všech stránkách,“ říká Petr Dolínek.
 
Překvapily mě pozitivní reakce na Blanku 
Radního Petra Dolínka překvapil pozitivní ohlas na Blanku u Pražanů: „Nečekal jsem tak masivní pozitivní reakce, občas mě někdo zastaví i na ulici. Jsem příjemně překvapen a Pražanům chci poděkovat, že to dílo akceptovali přes všechny ty peripetie, a užívají ho jako plnohodnotnou součást pražské dopravy.“Problémy na Vítězném náměstí v Praze 6 se prý očekávaly, ale ne tak velké. „Jednáme intenzivně s Prahou 6, mapujeme kritická místa a budeme hledat řešení krátkodobá i dlouhodobá. Některá drobnější opatření už fungují, například nastavení semaforů tak, aby preferovaly chodce. Není to tolik vidět, ale už teď pomáhají celému systému. “Podzemní garáže na Letenské pláni a u Prašného mostu by se podle radního Dolínka měly otevřít na jaře. „Musí být ještě osazeny kamerami a na jaře by tam mohla začít parkovat auta. Jedno patro se plánuje pro Hrad a ministerstvo vnitra, aby se ulehčilo okolním ulicím, další patro bude pro rezidenty a jedno patro pro návštěvníky Prahy,“ dodává Petr Dolínek.

Petr Dolínek: Překvapily mě pozitivní ohlasy Pražanů na tunel Blanka

ÚSTÍ NAD LABEM Více než roční rekonstrukce plavecké haly v ústecké části Klíše finišuje. Ještě v listopadu se areál otevře. Původně měly být stavební práce hotové do konce září, ale kvůli nekvalitnímu projektu se termín dokončení opravy posunul. Jedna z největších investic města si vyžádá čtvrt miliardy korun, většinu nákladů pokryjí evropské dotace.
	„28. listopadu by mělo být slavnostní ukončení stavby a od 29. listopadu má být hala v provozu pro veřejnost,“ sdělil Miroslav Harciník, ředitel Městských služeb, jež halu spravují. Rekonstrukce oficiálně skončila 30. října, ale po předání stavby městu hasiči, hygiena i sdružení osob s omezenou pohyblivostí vznesli požadavky na dodělky nad rámec smlouvy o dílo.
	Dílčí stavební práce tak stále probíhají, skončit mají ještě příští týden. „Dodavatel se zavázal tyto práce nad rozsah smlouvy o dílo pro objednatele vykonat s termínem dokončení do kolaudace, tedy do 13. listopadu,“ uvedla vedoucí odboru rozvoje města ústeckého magistrátu Eva Šartnerová.
	Co se v mezidobí od kolaudace do zahájení provozu bude dít? „Je třeba hlavně nasimulovat skutečný provoz plavecké haly a doladit různé šumy, které se v jednotlivých systémech objeví,“ shrnuje vedoucí odboru Šartnerová.
	Harciník pak poukazuje na to, že zaměstnanci musí projít školením. „Aby se naučili obsluhovat nová technologická zařízení, jako jsou tepelná čerpadla či technologie na úpravu vody,“ uvádí. Městské služby navíc budou muset sehnat různé části mobiliáře, které rekonstrukce nezahrnovala: vybavení fitness, zařízení bufetu či lékárničky.
	Rekonstrukce, již zajišťovala firma Metrostav, přijde na 253 milionů korun. Valná část prostředků pochází z evropských dotací. „Výbor schválil projektu dotaci ve výši 153,746 milionu korun,“ uvedl mluvčí dotačního úřadu Severozápad Pavel Žinčík. Dotaci by měl úřad proplatit do března 2016.
	Oprava haly zahrnovala mimo jiné výměnu hlavního bazénu, nové zázemí pro návštěvníky či biosaunu. „Jsem ráda, že obyvatelé Ústí opět mají možnost sportovního vyžití v příjemném prostředí krytého bazénu, vybaveného moderními technologiemi,“ uvedla primátorka Věra Nechybová.

Biosauna i nový bazén. Velká oprava Klíše je u konce

Společnost Grandi Stazioni opravuje postupně prostory pražského Hlavního nádraží už od roku 2006.
Nedávno se dočkala kompletní rekonstrukce také slavná secesní Fantova kavárna. Hlavním dodavatelem stavby je Metrostav a.s., restaurátorské práce má na starosti společnost Akant Art, v.o.s. Opravovala se střecha, zázemí, barvami a zlatem se rozzářila celá výzdoba, prokoukly Suchardovy a Šalounovy sochy symbolizující česká města, jimiž v době vzniku nádraží vedla dráha z Prahy. Zcela nová je vitráž i keramická dlažba. Navštívit můžete už i samotnou kavárnu, kterou provozuje společnost Café Coffee Day, a posedět na dobově laděném vybavení, mimo jiné třeba i na křeslech připomínajících slavnou a dodnes vyráběnou Barcelonu Ludwiga Miese van der Roheho.

Rekonstrukce Hlavního nádraží bude pokračovat v obou dnes zdevastovaných křídlech Fantovy budovy, která nebyla používaná od 70. let minulého století. Zde by měly být práce hotovy v říjnu 2016, ale využití pro tyto prostory se stále ještě hledá.

Z HISTORIE HLAVNÍHO NÁDRAŽÍ Novorenesance

Ve druhé polovině 19. století se rodil pražský železniční uzel. Společnost Dráhy císaře Františka Josefa I. měla za úkol propojit již existující tratě s novým spojením mezi Prahou a Vídní a propojit i tehdejší pražská nádraží (dnešní Masarykovo a Smíchovské). Takový úkol mohlo plnit jen nové nádraží. V roce 1869 začaly práce za městskými hradbami mezi Koňskou a bývalou Špitálskou branou. O dva roky později bylo dokončeno vznosné nádraží v novorenesančním slohu podle návrhu architektů Ignáce Ullmanna a Antonína Barvitia se jménem nádraží Františka Josefa I. Dne 14. prosince 1871 přijel po nové trati první vlak z Vídně a přivezl devět cestujících. Zpočátku jezdilo mezi Prahou a Vídní šest osobních a dva nákladní vlaky za den, přičemž cesta z Prahy do Tábora trvala 3 hodiny a 46 minut. Během několika let nádraží získalo spojení se všemi drahami ústícími do Prahy a počet osobních i nákladních vlaků rychle rostl. Objekt přestával stačit, bylo třeba vybudovat nové ústřední nádraží pro osobní dopravu.

Secese - Fantova budova

V soutěži roku 1899 zvítězil architekt Josef Fanta. V letech 1901-1909 se za plného provozu nejen bourala stará a stavěla nová budova, ale probíhala i rekonstrukce kolejiště, podchodů a hal. Kolejiště bylo zastřešeno dvěma ocelovými obloukovými konstrukcemi o rozpětí 33,3 a výšce 18 m (inženýři J. Marjanko a R. Kornfeld). Fantově secesní budově se pro její vzhled říkalo „zámecké nádraží“. Má kupolovitý vestibul vyzdobený sochaři F. Kraumannem, J. Pikartem, B. Šimonovským a malířem J. Fröhlichem. Po stranách jsou dvě věže zdobené alegorickými plastikami Stanislava Suchardy a Hanuše Folkmanna. Na jižní věži s hodinami vytvořil Čeněk Vosmík sochy Géniů držících zeměkouli. Dekorativní sochařskou výzdobu fasády i interiérů doplnil Ladislav Šaloun, nástěnné malby dvorských místností provedli Václav Jansa a Viktor Stretti. Po stranách vestibulu jsou dvě patrová křídla, v pravém je reprezentační sál a bývalý císařský, dnes prezidentský salonek se secesním vybavením a dekorací stěn (dřevěné obklady, malby, štuky, zrcadla).

70. léta 20. století

Před nádražím se rozkládaly Vrchlického sady, založené roku 1876 zahradníkem Ferdinandem Malým a upravené Františkem Thomayerem. Jejich značná část s jezírkem a skalkou ustoupila v letech 1972-1979 stavbě nové odbavovací haly podle projektu Josefa Dandy, Jana Bočana a Aleny a Jana Šrámkových. Došlo ke spojení Fantovy secesní budovy s novou architekturou, která převzala hlavní zátěž odbavení tisíců cestujících (od roku 1974 zde je i stanice metra). Nad halou vede severojižní magistrála, jejíž oba směry se zde spojují.
V roce 1990 byl do názvu Hlavní nádraží připojen doplněk Nádraží prezidenta Wilsona.

Rekonstrukce

V letech 2006-2011 proběhla generální rekonstrukce odbavovací haly, kterou zajišťovala italská firma Grandi Stazioni. Hlavním autorem projektu byl architekt Patrik Kotas.
Zdroj: České dráhy, a. s. -Praha Hlavní nádraží

***

JOSEF FANTA (1856 Sudoměřice u Tábora - 1954 Praha) Architekt, teoretik architektury, kreslíř a publicista, pedagog, památkář, mecenáš. Vystudoval pražskou techniku, pracoval v ateliéru Josefa Zítka a poté Josefa Schulze, podílel se na návrzích vnitřního vybavení Národního divadla (slavná je jeho novorenesanční lampa uličního osvětlení před divadlem), na stavbě Rudolfina a Národního muzea. Rok pobyl na studijní cestě po Itálii. Profesor Vysokého učení technického v Praze a člen České akademie věd a umění. Autor pražského Hlavního nádraží (tehdejší nádraží cís. Františka Josefa), Hlávkovy studentské koleje, spolkového domu Hlaholu, budovy Ministerstva průmyslu a obchodu v Praze, řady nájemních a rodinných domů, hřbitovů i náhrobků, rekonstrukcí památek, památníku bitvy u Slavkova, observatoře v Ondřejově aj. Tomanův Slovník československých výtvarných umělců a Wikipedie (redakčně upraveno)

Jednoho z památkářů, kteří na obnovu Fantovy kavárny dohlíželi - PhDr. Ladislava Špačka z odboru Industriální památky Národního památkového ústavu v Praze -, jsme se zeptali: Je výhodou, nebo nevýhodou, že Fantova kavárna spadá pod technické památky? Technické památky mají z hlediska památkové ochrany stejné postavení jako památky ostatní. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, zná pouze pojem kulturní památka. Třídění podle charakteru jednotlivých památek je pouze pomocné, operativní. Tzv. Fantova kavárna (což je zavádějící a nesprávné označení odjezdové a pokladní haly historické Fantovy budovy, poškozené navíc otvorem v podlaze) vlastně jako celá budova ani charakter technické památky nemá. Jde o významnou památku secesního umění a architektury, která ale důsledkem mnohaleté neúdržby mimořádně zchátrala (fasáda je stále havarijní). Dalo by se říci, že pro celou Fantovu budovu není štěstí, že je součástí nádraží, spíš naopak, protože změnami v provozu nádraží došlo k tomu, že je problém najít pro tyto veřejné prostory přiměřené využití. Jde nejen o odjezdovou a příjezdovou halu, ale i o prostory obou bývalých restaurací. Historická budova byla odříznuta od provozu nádraží již stavbou novodobé haly a na těžko řešitelné situaci se podepsala i magistrála, která místo MHD přivedla před objekt průjezdný automobilový provoz, a odtrhla ho tak i od návazných pěších komunikací a parku.

Fantova kavárna na pražském Hlavním nádraží opět září zlatem a barvami

I pro velkou stavební firmu dneska není malé zakázky, řekl Patrii Online František Polák, mluvčí společnosti Metrostav. Vážnějším problém pro celý segment ale je ale podle Poláka příprava a schvalování nových předpisů, které se mají týkat  stavebnictví. Změny totiž mohou údajně i na několik let zastavit výstavbu strukturálních staveb.

Patria Online: Jak se daří jediné velké české stavební firmě mezi globální konkurencí na domácím trhu?

Daří se nám vcelku dobře. Všechny komplikace, se kterými se potýkáme, mají i ostatní společnosti, ale jejich řešení může přinést stavebnímu segmentu spíše komplikace.  Mnohokrát jsme už dokázali, že zakázky umíme dělat a máme za sebou už více než čtyřicetiletou zkušenost.  Bojím se ale, že kvůli změnám v nejrůznějších předpisech a zákonech, které se  stavebnictví týkají, možná nebude od příštího roku co stavět.

František Polák: Metrostav se těší většímu respektu v zahraničí

Jednoho sychravého podzimního dne – přesně minulý čtvrtek – se stala pozoruhodná věc. Známý cykloaktivista si veřejně postěžoval, že mu vadí cyklisté.
	To nepostrádá určitý zábavný rozměr, zejména když se člověk neubrání troše té zlomyslnosti. Ale především to výborně ukazuje, jak to funguje, když se zkříží zájmy, jimž se říká veřejné, s těmi soukromými.
	Aktivista Vratislav Filler prosazuje jízdu na kole už roky. Působí ve známé organizaci Auto*Mat, zasedal v komisi pro navrhování cyklostezek, spoluzakládal webové stránky Prahou na kole, mezi cyklisty dost oblíbené.
	Mimo jiné i díky dlouholetému trpělivému tlaku lidí, jako je Filler, přibývá cyklistických pruhů v ulicích i speciálních stezek, určených výhradně pro bicykly. Najde se dost těch, komu to leží v žaludku – cyklostezky jsou podle nich zbytečně nákladná záležitost, kterou využívá jen mizivé procento obyvatel měst. Ale i hodně těch, kdo to oceňují – počet cyklistů například v metropoli zvolna stoupá a na kole se teď dá nesporně jezdit bezpečněji než třeba před patnácti lety.
	Čím víc cyklostezek a cyklotras, tím lépe, hlásají iniciativy jako Auto*Mat.
	Ano. Jenže co když se vám frekventovaná cyklotrasa náhle objeví přímo u chalupy?
A přesně to se stalo Vratislavu Fillerovi.
	Jeho rodina má své víkendové útočiště v Sudetech. Kolem domu jim vede malá silnička, která podle Fillera vždycky bývala tak ospalá, že na ní jako kluk pinkával badminton. Místní po ní chodili většinou pěšky, tu a tam opatrně a pomalu projelo auto. Pak „někoho napadlo“, že by tam mohla vést rekreační cyklotrasa, napsal rozmrzelý Filler na zmíněný cyklistický web. Objevily se tam známé žluté směrovky. A k dovršení všeho po ní skutečně začali jezdit lidé na kolech.
Teď už to tam podle aktivisty není jako dřív. Chodci musí být v neustálém střehu, aby je nesrazilo kolo. „Hordy rekreantů“ prý jezdí příliš rychle, neznají to tam, nedávají pozor, nezvoní na zvonek. Navíc nejde o ty správné cyklisty, kteří šetří životní prostředí tím, že místo autem jezdí do práce na kole, jak to prosazuje Auto*Mat – tohle jsou víkendoví jezdci, kteří jezdí jenom pro zábavu. Ono to muselo přijít. Zcela zákonitě. S tím, jak cyklistika získává větší a větší popularitu, z ní rychle mizí nádech elitního klubu.
	Bylo to znát už na jaře při slavném průjezdu cyklistů tunelem Blanka. Aktivisté už dlouho pořádají pravidelné demonstrační cyklojízdy, kterými chtějí automobilistům ukázat, že jsou tady taky. Vždy usilovali, aby jich jelo co nejvíc, ale dlouho šlo o stále stejnou partu. Až do letošního dubna. Organizátorům se podařilo zařídit, že se pojede tehdy ještě nedokončeným, ale rozhodně už legendárním pražským tunelem. Přilákali obrovské množství cyklistů – více než pět tisíc.
	Na aktivistických webech se pak vedly debaty, že tohle už je příliš. A že ti noví jsou často mamlasové, kteří na tom kole ani neumějí pořádně jezdit.
A tak je to vždycky.
Jako když si někdo postaví první domek v novém satelitním městečku. Nejdřív je tam ticho, výhled má až k lesu. Najednou začnou kolem růst další a další domy, houstne provoz, vrčí sekačky – a už to není úplně ono, sousedé na sebe začnou trochu nevražit.
	Anebo jako když emigranti z roku 1948 nemuseli ty, kteří přišli v další vlně o dvacet let později.
	Cykloaktivisté se, jako všichni průkopníci před nimi, budou muset smířit s tím, že už to není takové, jak si to původně představovali. Že cyklostezky nejsou jen pro pravověrné, ale pro všechny.
	Ono to nebude tak těžké. Stačí si zvyknout na to, že co máte vy, chtějí i jiní.

Aktivisté prosadili cyklostezky. Ale jezdí jim tam lidé

Při budování železničního tunelu pomáhá stavbařům trhavina

PLZEŇ Razicí štít Viktorie měl včera ráno vyrubáno 2360 metrů z jižního tubusu železničního tunelu mezi Kyšicemi a okrajem Plzně pod vrchem Chlum. Nyní se v hloubce přibližně dvaceti metrů blíží k silnici, která spojuje Plzeň s Chrástem. Do vynoření štítu na povrch u plzeňského portálu mu zbývá projít ještě 1790 metrů.
	Přestože štít pod zemí ukusuje centimetr po centimetru z různě složených hornin, u plzeňského portálu se před několika dny ozvala série výbuchů. Střelmistři odpálili desítky náloží. Potřebovali roztrhat skály v místech, kde z tunelu budou vyjíždět vlaky. Stavbaři se tu potřebují dostat přes tvrdé skály ještě o několik metrů níže.
	Šéf stavby tunelu Štefan Ivor řekl, že k rozrušení skály před portálem potřebovali dvě a čtvrt tuny trhavin. „Konkrétně 1200 kilogramů perunitu a 1050 kilogramů emsitu. Stroje vyvrtaly 480 děr, což jen pro představu bylo dohromady 1680 běžných metrů vrtů,“ popsal Ivor.
	Jak vypadá odstřel? Když byla ve všech dírách uložena trhavina a byly propojené kabely mezi všemi náložemi, střelmistr po klasickém odpočítání zmáčkl tlačítko. Následovala série výbuchů.
Do pěti vteřin bylo po všem.
Specialisté pak kontrolovali, jestli v zemi explodovaly skutečně všechny nálože. Až pak na staveniště pustili stavbaře s těžkou technikou, aby odtěžili a odvezli roztrhané skály.
	Razicí štít se prorube vybetonovanou stěnou pod Chlumem v příštím roce. Zajímavostí je, že tam, kde je nyní stěna portálu, tunel končit nebude. Štít čeká prokousávání dalších asi 50 metrů tzv. lavicí. Tam bude z betonových profilů dál skládat stěny tunelu. Štít se zastaví zhruba v místech, kde nyní pyrotechnici stříleli skály. Nad lavicí pak oba tubusy skryje navezená zemina.
	V současné době dostala Viktorie nové řezné nástroje. Podle šéfa ražby Štefana Ivora dostane štít před ražením pod Chlumem ještě tvrdší segmenty do řezné hlavy. „Počítáme, že to bude začátkem roku 2016,“ odhaduje Štefan Ivor.
video na https://www.facebook.com/Metrostav 
nebo plzen.idnes.cz


Exploze před Chlumem

ROZHOVOR: „Finančně to rozhodně zajímavá práce není, nikdo z nás do toho také z toho důvodu nešel a myslím si, že to ani nelze,“ říká MUDr. Petr Koptík

Prachatice – Kdyby se v roce 1998 neotevřel hospic v Plzni, dost možná by si ten v Prachaticích nepřipomínal letos desáté výročí od svého otevření. Na myšlenku zabývat se zřízením takového zařízení v Prachaticích přivedla doktora Petra Koptíka jeho maminka, profesí lékařka, která se byla v Hospici svatého Lazara v Plzni podívat. Líbilo se jítam a vlastně svým nadšením pro věc v dobrém slova smyslu nakazila i MUDr. Petra Koptíka, spoluzakladatele občanského sdružení, které prosadilo myšlenku hospice v Prachaticích a dokázalo ji dotáhnout až do jeho otevření.

* I když smysl očkování je spíše něčemu zabránit, ve Vašem případě a s myšlenkou hospice v Prachaticích to bylo přesně naopak. Takže jak to bylo?

	Maminka se byla podívat v Hospici svatého Lazara v Plzni a poté přijela za námi do Prachatic na Velikonoce. Vyprávěla mi něco o tom, jak to vypadá, jak byla nadšená a pronesla myšlenku, že by bylo hezké, kdyby byl hospic i v Prachaticích. Tehdy jsem to bral trochu jako informaci jedním uchem tam, druhým ven, takže jsem se nějaký čas této myšlence vlastně vůbec nevěnoval.

* Tak úplně ale tahle myšlenka nezapadla, kdy jste se k ní vrátil?

	Čas plynul a jednou jsme stáli před prachatickým kostelem spolu s bývalým panem kaplanem Šimákem. „Hele, Petře, v Krumlově je přednáška Marie Svatošové, jeď se tam podívat, je to o hospicích,“ povídal mi. Divil jsem se, proč já a co to má se mnou společného. Když jsem ale pak o tom přemýšlel, říkal jsem si, že to asi tak má být. Vydal jsem se tam, vyslechl si přednášku a potom jsem šel za Marií Svatošovou. Dodnes slyším, jak jí povídám: „Paní doktorko, co bych měl udělat pro to, aby u nás v Prachaticích vznikl hospic?“ Vlastně jsem ani nevěděl, proč to vlastně říkám. Ona to vzala velmi vážně a doporučila mi, jestli to myslím vážně, měl bych začít od lidí, na peníze se v tuhle chvíli prý tolik ohlížet nemám, pak prý se uvidí. Vrátil jsem se domů a začal o celé věci přemýšlet. Během prvních setkání s lidmi, kteří na počátku byli, jsem slyšel jejich příběhy, jak se ke stejné myšlence dostali oni. Začátky byly velmi hezké, byly o nadšení, o lásce k věci a o srdci, které to celé táhlo. V té době to vůbec nebylo o penězích. Pokud by tam měly být, pak lidé, které jsme oslovovali v dalších letech, by z hlediska pragmatického vnímání museli říct, že je to ztracený projekt, do kterého se nemáme vůbec pouštět. Ale jen proto, že jsme byli mladí nadšenci se srdcem, všechno se potom rozhýbalo. Musím říci, když se ohlédnu zpět, že to pro mne byla škola Ducha svatého.

* Zrod Hospice sv. Jana N. Neumanna je spojen s občanským sdružením, kdo byli jeho zakladatelé?

	Občanské sdružení jsme zakládali tři, já, Šárka Hodinová a Václav Kozler, naprosto bezejmenní lidé, neznamenali jsme vlastně vůbec nic. Já jsem pracoval v té době v nemocnici, Šárka Hodinová za sebou také neměla v tomto ohledu naprosto žádné zkušenosti. Vašek Kozler sice pracoval v projekční kanceláři, ale ani on zkušenosti neměl. Nestál za námi ani žádný kapitál. Vždycky jsme šli a někdo nás podpořil, tak jsme si říkali, ano, je to skvělé. Udělali jsme ale dva kroky a někdo nás strašným způsobem zpražil. Vždycky jsme si říkali, že to není možné, když je to tak skvělá myšlenka a mohla by se podařit. Z pohledu věřícího člověka jsme si pak říkali, pane Bože, my nic neznamenáme, sami pro sebe nic nechceme, a jestli Ty chceš, aby to bylo, tak nám nějak pomoz, protože tohle nemáme sami šanci překonat. Hrnul se na nás administrativní aparát, státní správa, žádání o peníze. Pak se zase něco podařilo a zase všechno bylo veselejší, takhle to šlo opakovaně jako na sinusoidě. Nakonec jsme se dostali do bodu, který vypadal velice slibně. V době založení občanského sdružení museli být zakládajícími členy alespoň tři osoby, což byla Šárka Hodinová, Václav Kozler a já. Ministerstvo vnitra nás zaregistrovalo a bylo to. Pamatuji si, že jsme se všichni tři docela báli, netušili jsme, do čeho jdeme. Věděli jsme ale, že musíme žádat o dotaci několika desítek milionů korun, co jsme ale nevěděli, bylo, co nastane, pokud dotaci získáme, nikdo z nás neměl korun, všichni jsme byli někde zaměstnáni. Jako člověk, který má za sebou těch deset let, má zkušenosti, bych do toho dnes už asi znovu nešel. Možná i proto mnozí mnou oslovení přátelé do toho právě z těchto důvodů jít nechtěli. Přesto byla spousta lidí, kteří nám hodně pomáhali. Někteří záhy rozšířili počet členů občanského sdružení, nebo celý projekt a myšlenku všemožně podporovali. Ať to byl Vašek Kozler, Josef Ludačka, Josef Hora nebo Jana Holá, sestra Sebastiana a ještě mnozí další, všem ještě jednou moc děkuji.

* V jakém okamžiku se to podle Vás definitivně zlomilo?

	Možná to byla chvíle, kdy jsme se s Josefem Ludačkou účastnili v Českých Budějovicích jednání za účasti médií, na kterém představovaly tři projekty na hospic v jižních Čechách. Jeden byl roky připravován v Milevsku. Byl to krásný projekt novostavby s duchovním zázemím, vše bylo připravené, dokonce mám dojem, že před tím neúspěšně žádali o dotaci. Další projekt byl z Českých Budějovic, měli tam model vyrobený z balzy, krásná novostavba ve tvaru letícího anděla. A pak jsme tam byli my, naprosto nezkušení a neznámí lidé v ruce s něčím, co bylo pouze vyjádřeno srdcem a mluvili jsme o tom, jak by to bylo krásné a jak je naše myšlenka úžasná a jak bychom si to představovali. Závěr z tohoto jednání nebyl žádný, skončilo to. Tehdy oslovená nám pomáhající ředitelka Farní charity v Českých Budějovicích nám za několik dní poslala informaci, že nejlepším projektem z těch tří by byl ten náš. Bohužel byl nejméně připravený. V tu chvíli jsme se opět utvrdili, že to má skutečně význam, znovu jsme pokročili dál, projekt se dotáhl do patřičné podoby a s tím už se dalo něco dělat, shánět finanční podporu.

* Dodnes není vůbec jednoduché zajistit pro již fungující hospic dostatek prostředků na jeho provoz. Začátek shánění peněz na jeho stavbu byl ale asi ještě těžší?

	Začali jsme samozřejmě u Boromejek. Od sestry Sebastiany jsme věděli, že jim bude objekt bývalého domova důchodců vrácen v restituci a že nevědí, co by s ním dál dělali, ale že by si tam dokázali představit hospic. Samozřejmě jsme oslovovali s žádostí o finanční podporu všemožné instituce, včetně církevních, ale abychom vůbec mohli žádat i na ministerstvech, potřebovali jsme trochu i záštitu politických představitelů. V té době nám opravdu velice pomohl, a díku mu za to, Miroslav Kalousek. Podporoval nás, svým způsobem táhl a pomohl nám otevřít i ty dveře, do kterých bychom asi jinak nebyli vpuštěni. Ve výsledku jsme se po několika letech příprav dostali do situace, kdy jsme poprvé mohli podat žádost na ministerstvu o dotaci.

* Sám říkáte, že dospět do fáze otevření, nebyla jednoduchá cesta. Jaký to byl pocit předávat jedné z největších stavebních firem v republice Metrostavu staveniště budoucího hospice?

	Tehdy jsem si říkal, že budu tím, který na začátku celou věc rozhýbe, někam to dotáhnu, stavba se rozjede, postaví a pak už budu jen z dálky spíše dohlížet. Tak to se mi opravdu nepodařilo. I zahájení stavby pro nás bylo docela těžké, naštěstí se podařilo vybrat firmu, která byla dostatečně silnou finanční záštitou pro realizaci stavby. Byli ochotni jít do obrovského rizika, kdy jsme měli dohodu, že jim budeme schopni uhradit vždy jen určitou část podle toho, jak se nám podaří získat dotace. Musím říci, že jsem rád, že to byla právě tato firma, protože spolupráce s ní byla opravdu skvělá.

* Trochu to připomíná rčení z ruky do úst. Spalo se Vám v té době lehce?

	Nespalo. Tedy spíše někdy ano, někdy ne. Vše bylo podle toho, jak jsme se cítili, jak jsme vnímali podporu. Ve chvíli kdy jsme narazili na zavřené dveře a komplikace, bylo spaní opravdu těžké.

* Máte za sebou zkušenosti z interny, záchranné služby, máte vlastní ordinaci praktického lékaře, stíháte ještě pomáhat v hospici, jako zpočátku?

	Nastupoval jsem do hospice jako zástupce primáře, ale dnes jsem už jen jeden z ošetřujících lékařů. Je tu tým lékařů, kteří svou práci zvládají velmi dobře a jsou s námi vlastně od začátku, ať už je to paní doktorka Adéeová, Diepoldová, Zemanová.

* Je komplikované zajistit lékařský personál pro hospic?

	Bezesporu je. Pan ředitel se snaží, dá se říci, dnes již roky sehnat lékaře, který by u nás pracoval na plný úvazek. Zpočátku jsem se domníval, že to dáme dohromady a lékaře seženeme. Myslel jsem si, že to zvládneme ve složení, ve kterém jsme byli. Nějaký čas to šlo, ale lékaři měli ještě k tomu vlastní ordinace. Přesto jsme se snažili pokrýt služby tak, aby vždy byl někdo dopoledne i odpoledne a večer. Troufnu si říci, že jsme v té době byli snad jediný hospic, který měl zajištěnu dvaceti čtyř hodinovou službu pokrytou lékařem. V jiných hospicích řešili odpolední služby tím, že tam zajížděla záchranná služba. To jsme ale nechtěli, proto vždy jeden z nás, kdo měl denní, pokryl i noční službu. Dalo se to, protože jsme malé město a dojezdové vzdálenosti jsou prakticky minimální. Ale k vaší otázce, sehnat lékaře pro hospic je skutečně velmi těžké. Možná i proto, že obor paliativní medicína není úplně oborem pro mladé lékaře lukrativním nebo zajímavým. Takový člověk musí být skutečně vnitřně osloven, pak může fungovat.

* Zmínil jste, že pro začínajícího mladého lékaře to není právě zajímavý obor. Hraje v tom roli nedostatek zkušeností, vyzrálosti, odbornosti, ale i finančního ohodnocení?

	Myslím si, že je to od všeho trochu. Co se týká financí, každý rok má pan ředitel plné ruce práce, aby z vícezdrojového financování sehnal peníze na další rok provozu hospice. Největší náklady jsou vždy spojeny s mzdovými náklady. Lékaře, který by tu pracoval, musí nějak zaplatit, nemůže mu dát výrazně nízký, ale ani výrazně vysoký. Takže finančně to rozhodně zajímavá práce není, nikdo z nás do toho také z toho důvodu nešel a myslím si, že to ani nelze. Pokud to budete dělat pro peníze, pak v hospici vyhoříte. Pokud se týká zkušeností, to je částečně pravda. Vezmu­li to na nás, kteří jsme zde začínali, pak jsme měli zkušenosti z gynekologie, interny, praktického lékařství. Spíše to je obecně o zkušenosti medicínské, ale především o zkušenosti lidské, o tom, jak je ten který konkrétní lékař schopen a ochoten se přiblížit k nemocnému pacientovi. To vás nikde nenaučí, nejde to ani získat zkušenostmi, s tím se asi člověk rodí. Když pak má možnost to uplatnit, pak je hospic to pravé místo.

* Není to do určité míry dáno i tím, že lékař má jaksi vnitřně zakódováno, že by měl pacienta především léčit a uzdravovat a o tom hospic z medicínského hlediska až tak není?

	Možná to do nás, jako lékařů, bylo na škole podvědomě vtloukáno. Samozřejmě je to důležité a proto na medicínu člověk jde. Touha každého z nás, kdo se na medicínu hlásí, je možnost někomu pomoci. Na druhou stranu spojení léčit a někomu pomoci ještě nemusí nutně znamenat i někoho vyléčit. V hospici léčíme a pomáháme, i když je fakt, že nevyléčíme. Pokud se dostane člověk do stavu, kdy nemoc vyhrává nad medicínou a jím samým, snažíme se mu v hospici pomáhat od útrap, projevů nemoci zmírněním obtíží, tím ho de facto léčíme. Paliativní medicína je způsob léčby a určitě není nezajímavá.

* Jak se za posledních deset let změnilo vnímání hospice lékařskou veřejností?

	Od samého začátku jsme se snažili dělat osvětu, ať už mezi laickou veřejností, nebo i mezi lékaři. Ne úplně vždy se nám to dařilo. U laické veřejnosti vyhrávala osobní zkušenost. Pokud hospicem prošel někdo z jejich blízkých, svou zkušenost pak prezentovali dál. To je z mého pohledu za posledních deset let asi největší pomoc, jak hospic prezentovat. Pro odbornou veřejnost jsme se snažili dělat různé semináře, letákovou kampaň. Sám jsem se v té době snažil vcítit do lékařů, abych pochopil, co vlastně od nás potřebují vědět. Představoval jsem si, že lékař, pokud už vůbec přijde na setkání, kde se prezentuje hospic a paliativní péče, už určitý zájem o problematiku má. Než se k tomu zájmu propracoval, musel sám ujít opravdu velký kus cesty.

* Byla pro vás výhoda začít v hospici jako praktický lékař a pomáhá Vám to v další propagaci paliativní medicíny u odborné veřejnosti i u jiných praktických lékařů?

	V tomto ohledu to pro mne výhoda bezesporu byla a je. Nicméně každý praktický lékař se může zúčastnit každoroční konference, může do hospice kdykoliv přijít, může zde být na stáži, čerpat zkušenosti. Je to jen o tom, zda má konkrétní lékař zájem načichnout hospicovou myšlenkou.

* Je takový zájem?

	Velmi malý. Je to asi proto, že je málo lékařů na to, jaká je jejich vytíženost a na to, co vše by měli zvládat. Do určité míry nastává jejich přetížení a vyhoření. Nemám na mysli konkrétní lékaře v hospici, ale lékařský stav obecně.

* Změnilo se za posledních deset let v pozitivním vnímání hospice prachatickou veřejností?

	Myslím si, že určitě ano. Za sebe, jak alespoň vnímám zpětnou vazbu, troufnu si říct, že si stojím za tím, když řeknu ano.

* Co byste Hospici sv. Jana N. Neumanna popřál do dalších deseti let?

	Celý hospic, a teď budu na chvíli hovořit jako věřící člověk, si pán Bůh nějakým způsobem vedl, aby vznikl, a je na něm, aby šel s hospicem dál. Myslím si, že je to ale i vidět. Některé jiné hospice prožily krkolomné převraty. U nás se stále snažíme držet, že stojí na lidech. Takže hospici přeji, aby i nadále na lidech stál, přestože to bez peněz nejde. Popřál bych mu, aby měl kolem sebe stále lidi se srdcem otevřeným plným lásky, to je to nejdůležitější především pro naše pacienty.

Práce v hospici se musí dělat hlavně srdcem

Pro média

Noviny Metrostavu

192015.pdf

Noviny Metrostavu číslo 19/2015 

Pacientům Oblastní nemocnice v Náchodě začnou v nejbližších dnech sloužit dva opravené operační sály. Před rekonstrukcí byly v havarijním stavu a nevyhovovaly současným hygienickým požadavkům. Teď patří k nejmodernějším v Královéhradeckém kraji, na sálech jsou například medicínské počítače propojené s operačním ramenem a počítačovým monitorem, na kterém si operatéři mohou prohlížet rentgenové snímky.

Moderní operační sály v Náchodě „Naše staré sály byly postavené před třiceti lety a rekonstrukce na nich byly za tu dobu minimální," popisuje důvod oprav za 20 milionů korun předseda představenstva nemocnice Zbyněk Chotěborský. Teď má podle něj ortopedie konečně moderní operační sály. Původně měly být v provozu už na konci září, dokončení oprav se ale o tři týdny zpozdilo. Stavební firma totiž po zahájení prací narazila na několik komplikací. Ne, to není sci-fi! Léky vám vydá první speciální robot v našich nemocnicích!„Zjistilo se, že zdivo potřebuje statické zajištění, že není dostatečně pevné. Další problémy byly s výškou podlah, takže ty se musely kompletně vybourávat a pak se zjistily problémy, které se týkaly přeložek sítí," vysvětluje problémy při rekonstrukci Petr Zábský zastupující firmu Metrostav, která měla stavbu na starosti. Kvůli zpoždění musela nemocnice odložit několik desítek naplánovaných operací, podle Zbyňka Chotěborského se ale pacienti dočkají zákroků během několika týdnů: „V podstatě z toho září jsme se snažili stihnout pacienty ještě v měsících před létem a zbytek jsme měli operovat teď. Ale všechny pacienty bychom měli stihnout odperovat do konce roku."Kdy začne kompletní rekonstrukce nemocnice? Nemocnice Náchod přitom stále čeká na celkovou přestavbu za více než 1 miliardu korun. Jaký je aktuální stav popisuje sociálnědemokratický hejtman Královehradeckého kraje Lubomír Franc: „Firmy, kterých se přihlásilo 39, zpracovávají nabídky. Bohužel se nám neustálými dotazy od firem posunuje ta doba, kdy se budou obálky otevírat. Dnešní termín je v polovině prosince, to znamená, že jsme o dva měsíce dál, než jsme předpokládali. "Kdy se náchodská nemocnice skutečně dočká kompletní přestavby tak zatím není jisté, podle optimistických předpovědí by to mohlo být během dvou nebo tří let. 

Operační sály propojené s počítači. Náchodská nemocnice jde s dobou!

 Archeologové se chystají na zkoumání nálezů z pohřebišť, která odhalili pod staveništěm tunelu Blanka. Při budování podzemního komplexu narazili na dvě taková místa. Jedno pochází z desátého století, druhé z osmnáctého. Významné objevy v trase tunelu archeologové nečekali, o to více je překvapil výsledek.

"Před námi je křižovatka Svatovítské a třídy Milady Horákové a právě v její blízkosti se nám v roce 2011 podařilo objevit neznámé, raně středověké pohřebiště. Bylo na něm 89 jedinců v 84 hrobech," říká před tunelem Kateřina Tomková z Archeologického ústavu.Před dnešním podchodem byla hlavní část pohřebiště. "Zbytek pohřebiště, respektive jeho severní okraj, se nachází právě v onom podchodu. Lidské kosti směřují k antropologům, přírodní vzorky k našim paleobotanikům," dodává Kateřina Tomková.Hroby byly poměrně dobře zachované a archeologové v nich našli i zbytky dřevěných konstrukcí či rakví. Mrtví měli u sebe zlacené knoflíky, stříbrné náušnice, jantarové perly a nože. Výzkum začal v roce 2008. Probíhal po etapách, podle toho, jak stavba postupovala. Několikrát se i zdržela, protože podobné nálezy archeologové neočekávali.  "Pokud jsme přišli na takové nálezy, museli jsme stavbu zastavit, alespoň na nějaký okamžik přerušit,“ říká archeoložka Iva Herichová. Odborníci pracovali nepřetržitě i v zimě. "Terény promrzaly, bylo to mnohdy velice náročné. Za mrazu, v dešti, zakrývali jsme plochu, dokonce se i přitápělo ve stanech," dodává Iva Herichová. Nálezy z obou pohřebišť plánuje Archeologický ústav vystavit. Tunel Blanka už přece jen pomohl. Vědě. Odhalil dvě pohřebiště, lovce z paleolitu i pruské vojenské ležení.- V 9. a 10. století se v Praze možná obchodovalo s otroky. Zdržení výstavby tunelu Blanka kvůli nálezu pohřebiště prý nebude velké. Archeologové našli v tunelu Blanka středověký poklad. Při stavbě Blanky bylo nalezeno významné slovanské pohřebiště.

Pro média

Ing. Kateřina Hainzová, MBA

Ing. Vojtěch Kostiha, MBA

Metrostav podepsal smlouvu na výstavbu silnice S7 v Polsku

Mládí vs. praxe: Jaký šéf vyhrává?

Petr Dolínek: Překvapily mě pozitivní ohlasy Pražanů na tunel Blanka

Biosauna i nový bazén. Velká oprava Klíše je u konce

Fantova kavárna na pražském Hlavním nádraží opět září zlatem a barvami

František Polák: Metrostav se těší většímu respektu v zahraničí

Aktivisté prosadili cyklostezky. Ale jezdí jim tam lidé

Exploze před Chlumem

Práce v hospici se musí dělat hlavně srdcem

Noviny Metrostavu číslo 19/2015

Operační sály propojené s počítači. Náchodská nemocnice jde s dobou!

Archeologové zpracovávají nálezy z tunelu Blanka, našli tam dvě pohřebiště

O společnosti

Reference

Naše technologie

Pro média

Udržitelný rozvoj

Kariéra

Centrála společnosti

Recepce centrály společnosti

Důležité odkazy

Metrostav na sociálních sítích